Recenze - Milan Knížák (1940) se po čase zase objevuje s poměrně velkou samostatnou výstavou. Vybral si pro ni pražský Mánes. On sám své práce označuje jako bezprostřední výkřiky, které jsou většinou přímým vyjádřením jeho životních postojů, jako určitý druh přímé řeči a není důvod mu to nevěřit. Opravdu to tak může cítit.
Když si ale člověk projde jeho výstavu, neubrání se dojmu, že jestli Knížák něco říká, většinou jen opakuje to, co řekl už dávno, tedy ve skutečnosti spíš mlčí.
Dělá to ovšem ve velkém stylu jako celebrita, za kterou ho ostatně dnes hodně lidí stejně považuje. Tento stav přesně trefil i název výstavy: no comment. Frázička pro novináře, kterou mediální autorita řekne, že nic neřekne.
Knížák se ve své tvorbě příliš neposunul: formálně, strategicky i tematicky zůstává přinejmenším na přelomu 80. a 90. let. Nezřídka v podstatě variuje to, co předvedl dřív. I proto má vzhledem k dnešku lehce zastydlé vyjadřování, které je na druhou stranu s ohledem na jeho generaci pochopitelné a asi i logické.
K tomu zbývá připočítat stereotyp naschválu, vymezování se, štiplavost, lehce apokalypticky hysterickou atmosféru, permanentní vzpouru proti všemu vyjma lásky a dobře zvládnutou kombinatoriku pro něj léta charakteristických postupů. O moc víc se toho člověk nedočká. Arzenál, se kterým pracuje, se příliš nemění.
"Snadná" rychlomalba rychleschnoucími akryly tentokrát nejčastěji založená na jednoduché kresbě uhlem, zálibě v reflexních barvách kancelářských zvýrazňovačů, podložkách z konfekčních látek s kýčovitým květinovým potiskem, perforování plátna řezem nebo vyříznutí či propálení větší plochy, používání písma v obraze, signatuře razítkem nebo sprejem přes šablonu, všudypřítomných komentářích v latině dneška - angličtině.
To všechno, navíc v obsáhlých řadách, předvedl Knížák už mockrát.
Také obsahově-tematická stránka jeho prací je vystavěná podle obvyklého mustru. Je to vyzývavá směs jakoby nedotknutelné klasiky s agresivní expresí, vulgaritou a kontroverzními symboly, historickými postavami nebo slovy. To vše v provokativním spojení. Své místo tu mají i osobní účty.
Tentokrát je ústředním tématem multiplikované ukřižování, ale narazíte i na symbol SS, jméno Adolfa Hitlera nebo prostorové mutanty, které tvoří spojení zvířat a zbraní.
Někdy je Milan Knížák vtipný, to když se umí trochu shodit, jako třeba na plátně Mrtvý Knížák; jindy spíš k smíchu, například v Portrétu kunsthistoričky, která má místo očí nápisy prdel. Pravda je, že se člověk nakonec zasměje v obou případech.
Milan Knížák je inteligentní a ví, co dělá, o to větší škoda, že si vystačí s tím, s čím si vystačí. Vzhledem ke svým možnostem s obehraným málem. Přestože celá jeho produkce odkazuje na avantgardu, volí v podstatě velmi populistický přístup.
Je samozřejmé, že jeho prostá přímočarost někdy zasáhne a přinese i silný moment. Tak jako když je dírou v plátně Ukřižování vidět skutečné křížení latí blindrámu. Ale taková věc zapůsobí jednou; na třech obrazech za sebou už je to jen další vyprazdňovaná finesa.
Častěji se ale Knížák vyjadřuje, jako by mu bylo dvacet a byl to pořád rebel z ulice. Nedělá mu problém fixem rozmáchle po puberťácku dokreslit do siluety ukřižovaného těla píču, kozy a nablblý úsměv smajlíka. Je vulgární, když nemusí - a to jak výtvarně, tak verbálně.
Možná že jeho malované generalizující "pravdy" - Umělci patří do koncentráku! Svět stojí za hovno! Život nemá smysl! - mají něco do sebe, ale generálnímu řediteli Národní galerie už se to prostě hůř věří. A to v jakémkoli smyslu.
Milan Knížák: no comment. Výstavní síň Mánes, Praha. Výstava se koná do 31. prosince.
