Jeden z nejslavnějších českých návrhářů přelomu tisíciletí, jenž působil jako hradní architekt a kterého proslavily extravagantní práce ze skla, zemřel před třemi lety. Nyní, u příležitosti jeho nedožitých sedmdesátin, mu pražská Galerie Tančící dům uspořádala retrospektivu. Potrvá do 22. března 2020.
Výstavní prostory v prosklené části Tančícího domu nejsou zrovna nejkrásnější v Praze. Roztříštěnost galerie, rozprostřené do dvou podlaží, se také autorům podařilo překonat jen částečně. Cenovky a přemnožené cedulky s výstrahami ruší. Spíš než jako na výstavě Bořka Šípka se tak návštěvník cítí, jako by vkročil do obchodu se suvenýry.
Teprve vnitřní části, vzdálené od proskleného průčelí galerie, nabízejí koncentrovanou přehlídku. Tmavé, občas tapetované stěny a bodové nasvícení tam skleněným objektům dávají správný třpyt a vyznění.
Zatavené střepy
Vázy mají podobu extravagantních, často vtipných soch. Jejich okraje jsou roztřepené, jako by z obří číše právě vytrysklo šumivé víno. Nebo je zdobí barevné liány kroutivé jako psí víno. Jindy jsou okraje složené z šupin střepů.
"To se dělá tak, že hotovou vázu skláři rozbijí a každý střep znovu ohřejí a zpátky, kousek po kousku, zataví. Je velká krása sledovat tu práci," líčí umělcův syn Dalibor Šípek. Se starším bratrem vede novoborskou sklárnu Anežka, kterou jejich otec založil.
Sklárna stále vyrábí předměty navržené Bořkem Šípkem. "Driade a další známé firmy mají také autorská práva, ale my vyrábíme většinu tatínkových návrhů, starší i novější kousky. Na to máme ty správné formy a střihy. Takže si můžeme být jistí, že je to stále to samé," vysvětluje umělcův syn.
Dodává, že v jeho sklárně stále pracuje i muž, se kterým Bořek Šípek provoz začal. "S panem Ivanem Kubelou táta pracoval už před třiceti lety. On je hlavním mistrem sklárny."
Facelift pro židle
Vedle váz, mís, lustrů či skleněných stolků jsou v Tančícím domě vystaveny i Šípkovy barevné skici, dva modely architektonických návrhů a pět desítek nábytkových děl. Většina byla zapůjčena ze soukromých sbírek. "Máme štěstí, že sběratelé byli většinou tatínkovi přátelé, takže se všechny práce daly docela jednoduše sehnat," říká Dalibor Šípek.
Nejčastější je tu sedací nábytek, křesla a židle. Mezi nimi zaujme soubor nazvaný Face Lift. "Všechno jsou to zachráněné židle, které táta našel někde u popelnic. Potom je na chalupě přetvářel, každou jinak. Jsou to unikáty," líčí Šípek mladší.
Retrospektiva zahrnuje i několik děl, která jsou v Česku k vidění poprvé, například dva skleněné meče z roku 2003. Šípek je zhotovil pro módního návrháře Karla Lagerfelda. "Táta pro něj dělal pařížský butik. Ve Francii je tradice ceremoniálu, při kterém se daruje meč. To se tátovi líbilo, a tak udělal meče z českého křišťálu, který je ve Francii uznávaný," vysvětluje Dalibor Šípek.
Požehnání od Roubíčka
Bořek Šípek v mládí osiřel, jeho poručníkem se stal mezinárodně proslulý sklář René Roubíček. V roce 1968 bylo Šípkovi 19 let a spolu se sestrou emigroval do Německa. Tam vystudoval architekturu a filozofii. Jeho architektonické práce měly velký ohlas. Za Skleněný dům v Hamburku, který navrhl pro sestru, získal prestižní německé ocenění Preis für Architektur.
V osmdesátých letech se přestěhoval do Amsterdamu, jako designér se prosadil zásluhou italské značky Driade, která si jej vybrala za dvorního návrháře. V roce 1990 se vrátil do Čech a na deset let se stal prezidentovým architektem.
Na Hradě barevně
"Bořek Šípek působil spíš jako scénograf než architekt a tento styl vyvolával kontroverze. Někomu se zdál pro posvátný areál Hradu nevhodný, dekadentně postmoderní. Na druhé straně to byla asi celkem přirozená Šípkova reakce na rigidnost předchozí totalitní éry, která neměla smysl pro humor nebo nadsázku a raději se věnovala opevňování Hradu, budování supertajných podzemních bunkrů nebo usilovnému mazání všeho, co bylo spojeno s meziválečnou masarykovskou érou," napsal pro Hospodářské noviny po Šípkově úmrtí architekt Zdeněk Lukeš, který rovněž působil na Pražském hradě.
Bořek Šípek byl i blízkým přítelem Václava Havla. Vytvořil pro něj mnoho děl a stal se jediným výtvarníkem, který po Josipu Plečnikovi zasáhl do architektonické a výtvarné podoby hradních interiérů.
V Novém Boru roku 1991 spoluzaložil sklářskou huť Ajeto. Byl také vyhledávaným pedagogem, učil na pražské UMPRUM, stal se profesorem na Vysoké škole užitých umění ve Vídni a rovněž působil coby děkan Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci, kde založil nový obor Environmental Design.
Několik let spolupracoval s Českou televizí, pro niž navrhl například design divadelní Ceny Thálie. Také je autorem podoby Laviček Václava Havla, které se objevují na dalších a dalších místech v Česku i Evropě. Jeho díla je možné nalézt ve stálých sbírkách mnoha světových galerií a muzeí. Kromě toho je vlastní například zpěváci Mick Jagger, Bob Dylan, Joan Baezová či módní návrhář Jean-Paul Gaultier.
