"Holky Válovky, musím to tak říct, byly úžasně upřímné," poznamenává kurátor Richard Drury. "Malovaly opravdově, mluvily opravdově a jejich dílo je plné lidského náboje. Tam je vlastně pocit, že ten náš lidský život za to stojí. Přes všechny obtíže, propady a problémy," dodává.
Výstava je koncipovaná jako symbolická pouť o 12 tematických okruzích. Monumentální plátna i drobné kresby, skici a grafiky skýtají procítěnou výpověď autorek o dramatu i intimitě života. Diváci uvidí počátky tvorby sester z doby, kdy byly za druhé světové války totálně nasazeny v kladenské Poldovce, stejně jako jejich práce z pozdějších období.
Ministr kultury Martin Baxa z ODS na vernisáži uvedl, že sestry Válovy patří ke klíčovým postavám výtvarného umění druhé poloviny 20. století a těší se velkému respektu. Podle něj o tom svědčí retrospektivní výstava uspořádaná roku 2000 v pražském Veletržním paláci i nejnovější přehlídka v Kutné Hoře. Někdejší učitel dějepisu Baxa také upozornil, že osud kladenských malířek měl politický dobový rozměr. Například spisovatelka Marie Majerová o sestrách hanlivě prohlásila, že jsou "vředem na rudém Kladně".
Vernisáže se před několika dny zúčastnil i herec David Prachař. Zavzpomínal, jak s otcem od dětství navštěvoval obě sestry a jak ho Květa Válová jednou i namalovala. "Já jsem tam hrozně rád jezdil, protože tolik sprostých slov jsem v životě neslyšel," zažertoval Prachař. Osobní svéráz umělkyň dokreslovala právě jejich jadrná mluva.
Klíčovou součástí výstavy jsou ukázky z pozůstalosti, kterou Galerie středočeského kraje vloni získala darem do svých sbírek. Jde o 1730 kreseb, skic a grafik. Spolu se zahájením přehlídky tak instituce na webu zpřístupnila některá díla sester Válových z této kolekce. Na digitalizaci spolupracovala se Středočeskou vědeckou knihovnou v Kladně a fotografem Otou Palánem.
Květa Válová žila v letech 1922 až 1998, její sestra Jitka Válová až do roku 2011. "Asi jsme měly být jeden člověk, ale nějak jsme se rozdělily," tvrdily někdejší studentky Emila Filly, které celý život tvořily v tandemu v jednom domě na Kladně. "Nic jiného neumíme a taky ani nechceme," říkaly.
Po absolvování pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové sestry v roce 1954 se spolužáky založily uměleckou skupinu Trasa. S ní měly na Kladně dvě malé výstavy v letech 1958 a 1959. Přehlídka v pražské Špálově galerii roku 1966 byla jejich první bilancující a také na příštích 27 let poslední.
Patřily mezi významné osobnosti českého malířství od konce 50. let minulého století. Jejich tvorba je mimo jiné spojená se zobrazováním těžkého údělu člověka. Do architektury se vepsaly vitrážemi, nástěnnými malbami, mozaikami a reliéfy v Praze, Kladně, Ostravě i Berouně.
Nikdy se nevdaly. "Ve třinácti jsme si řekly, že nebudeme sloužit nějakému dědkovi," poznamenaly na to konto.
"Za celý tvůrčí život se sester Válových nedotkl žádný směr a žádná móda," napsal o nich kritik Sergej Machonin. "Kreslí a malují neustále totéž: kosmický a lidský úděl. Od prvotních geologických dějů po všechny moderní zkázy a proměny světa," dodal.
Podle kunsthistorika Petra Vaňouse byla Květa jistější a optimističtější, zatímco Jitka introvertnější a skeptičtější. První malovala robustní, jisté postavy, druhá tvořila po vzoru Alberta Giacomettiho "vyčáhlé" figury sestrojené z chvějivých linek. Jejich obrazy mají poetickou schopnost vidět věci ostře a přesně, napsaly Hospodářské noviny.
Po roce 1989 sestry Válovy vystavovaly také v zahraničí, například v Manchesteru či New Yorku. V roce 1994 dostaly první zahraniční cenu J. G. Herdera. "V životě jsme žádné ocenění nedostaly, akorát nás kopali do zadku," prohlásila tehdy Květa Válová.
