Recenze - Do rytmické hudby, která evokuje kosmický prostor, znějí tóny připomínající cinkání tramvaje, stavební práce, zkrátka ruch velkoměsta. Scénu asi ze dvou třetin vyplňuje monumentální letecká fotografie obrovské křižovatky. Je promítnutá na zeď domu, do něhož se vchází dveřmi na fotobuňku a jehož okna lze také otevřít. Pevná součást budovy pokračuje proskleným skeletem, za sklem moderní stavby vidíme zařízenou kancelář a bar v přízemí.
Vidíme však ještě dál, někam za kancelář, kde svítí neónové nápisy, jako by město na jevišti pokračovalo a průsvitnělo a viděli jsme až k reálným stavbám na stanici Anděl, za horizont, který se občas rozsvítí a pak zas zmizí ve tmě. Piazzeta se chvíli probouzí jen pohybem poletujících plastových sáčků.
Za chvíli stejně jako ve filmu slyšíme z reproduktoru útržky lidských rozhovorů, hlášení nebo vnitřní monology lidí. Po náměstíčku kulhá nejprve bezdomovec, přidávají se ostatní postavy, každý ve svém rytmu, bez kontaktu, bez pozdravu, bez úsměvu, i když je po ránu, cítíme bezčasí. Během několika málo minut se pohybem po jevišti nebo i několika větami představí všechny postavy.
Divadelní adaptace filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem začíná ve Švandově divadle slibně. Scéna a hudební doprovod inscenace jsou nejsilnějšími složkami její formy. Není to poprvé, kdy dramaturgie Švandova divadla dává přednost přepisu literární předlohy (Crash u potoka, Frankenstein, Gottland) nebo filmu (Kurz negativního myšlení) před dramatickým textem.
Kladu si otázku, co je to za touhu či dramaturgický cíl, který odmítá v divadle dramatickou situaci a postavy s psychologicky uchopitelným a pochopitelným vývojem a sází na hemžení figurek a jejich řečí, které nevyplývají z jednání, ale z pocitu marnosti, s nímž se pravděpodobně máme jako diváci ztotožnit. „Pravdy a poznatky" o nás lidech herci deklamují kamsi do vzduchoprázdna, patrně se zákazem dívat se do publika, takže postavy nejenže nenavazují vztahy mezi sebou, ale ani vztah s divákem. Zastavme se u některých.
Boss a Vizionář
Boss (Miroslav Hruška) je bezdůvodně hrubý na svou podřízenou - manažerku (Kláru Cibulkovou). Manažerka by se do něj patrně ráda zamilovala, ale nejde to, takže nakonec vášnivě líbá myčku oken na výškových budovách - Marion. Artistku z filmové předlohy přepisovatelé filmu proměnili v holku s čírem, která v podání Zuzany Onufrákové postrádá půvaby cirkusačky, kvůli které Anděl Damiel (Marek Pospíchal) opustí andělský úděl. Ten spočívá ve schopnosti vidět, ale necítit, komentovat, ale nezasahovat.
Pak je tu ještě postava nazvaná Vizionář, blázen, který má utkvělou představu, že ničíme slunce solárními panely a kterému ani andělé nezabrání v sebevraždě. Dalším mentálně postiženým člověkem (tentokrát na vozíku) je Marionin bratr Marcus (David Punčochář), jehož úchylka se projevuje tak, že stále vyjmenovává stanice Berlínského metra a končí zastávkou Anděl. Pak je tu řádová sestra Karolína (Apolena Veldová), která se o Marcuse stará spíše kvůli sobě než z křesťanské lásky. Bloudící postava Stanislava Šárského nazvaná Homér, by ráda vyprávěla příběh: „Věky se z posluchačů stali čtenáři. Už nesedávají v kruhu, ale každý je sám pro sebe a jeden o druhém nevědí."
Ve filmu říká tato slova astenický profesor v knihovně plné osamocených čtenářů, na scéně Švandova divadla se korpulentní Homér zdá být dalším bláznem, jehož posedlosti i slovům jen těžko rozumět. Herec Stanislav Šárský měl na prvé repríze snad největší potřebu alespoň chvílemi říkat text ne kamsi za diváky, ale přímo divákům.
Nevšední pohyby andělů
Oba andělé mají působit jako postavy bez věku, což se celkem daří. Byli nad Berlínem již v dobách, kdy po člověku nebylo na světě ani památky. Jsou bosí, oblečení však do tmavých dlouhých zimních kabátů s límcem a s vysoko všitými kapsami, takže když do nich vsunou ruce, „mají" křídla. Je to působivý prvek, se kterým vědomě pracuje zvláště Patrik Děrgel (Anděl Cassiel).
Od veřejné generálky po první reprízu dostal jeho anděl nevšední pohyby. Jakoby si herec uvědomil, že si nadpřirozená bytost může dovolit větší míru stylizace, která se promítá do jeho chůze, pohybů hlavy, i postojů, v nichž nad svými svěřenci zůstává, když ho potřebují, objímá je nebo nad nimi drží jiný fyzicky vyjádřený tip ochrany. Tuším, že jeho práce na roli v tomto směru ještě neskončila a že si postavu bude vychutnávat čím dál víc.
Anděl Damiel (Marek Pospíchal) svou duchovní existenci už nemůže unést. Prahne po tom, stát se člověkem. „Říkat si při každém kroku, při každém závanu větru: Teď! Teď! Teď! A ne to naše "od věků"a "po věčnost". Sednout si s karbaníky ke stolu a nechat se pozdravit, třeba jen kývnutím hlavy." Chce používat smysly a hmatat, chutnat, čichat, a také milovat.
Marek Pospíchal na nás zapůsobí v úvodu hry svou vizáží s široce otevřenýma očima a jakousi naivní dychtivostí sympaticky. Lyrická deklamace textu, hrané dojetí a celkem neměnná mimika mu však zůstanou celé dvě hodiny, ačkoliv je jedinou postavou, jejíž proměně bychom z hlediště porozuměli. Po přestávce se Anděl Damiel promění v člověka a proměnu charakterizuje ještě větším lyrizováním mluvy a ještě větším údivem. Chvíli svou vyvolenou Marion hledá, pak ji najde a prý: „Hrajeme ten největší příběh, příběh muže a ženy. Příběh prarodičů nového pokolení."
Na velký ani malý příběh není ve změti deklamovaných a deklarovaných starostí nejen u Marion a Damiela, ale ani u všech dalších postav čas. O všem se hlavně mluví, a aby to nebylo jen mluvení, přidá se ke slovům prožitek. Herci předvádějí, že jsou smutní, nešťastní, předvádějí rozčílení, ale celkem nechápeme, co se jim vlastně tak strašného stalo, že jsou takoví.
Samé následky, žádné příčiny
Nevím, jestli všichni v publiku toužíme spíše po vtažení do děje a spojitostech, kterým rozumíme, případně po dobré zábavě a méně již po úkolu vynaložit intelektuální námahu a pospojovat si ex post fakta, která se stala. Co se mezi postavami děje, nemá příčinu, a když přece jen něco autoři odůvodnit chtějí, působí jejich snaha násilně. Jsme překvapeni, že Marion z ničeho nic cítí vinu za smrt Vizionáře (neboť na budově nechala viset lana), jsme překvapeni, když manažerka začne z ničeho nic líbat Marion, nejpřekvapenější asi jsme, že mezi Marion a Damielem vznikne láska, která promění nejen je, ale jako mávnutím proutku respektive a la these všechny ostatní, z nichž se náhle stanou lidé schopní úsměvu. Bohužel nikoliv z důvodů vnitřního přerodu, ale na pokyn režiséra. A divák v hledišti si tedy pomyslí: „Aha - to způsobila přítomnost anděla Damiela v lidském těle."
Wim Wenders tvrdí, že film neměl scénář a vznikal z nápadů, které přicházely v průběhu natáčení a vycházely z obsazení. Svěžest něčeho, co vzniká tady a teď divadelní podobě zcela chybí. Herci realizují koncepci, do hry nejsou vtaženi, ale jakoby plnili příkazy: teď přijdeš zleva, teď zprava.
Dívat se stále jen do sebe a nekomunikovat s kolegy na jevišti ani s diváky je riskantní. Do téže řeky jako Wenders režisér Štindl nevstoupil, a tak si mladé publikum (na první repríze) hledalo sebemenší záminku ke smíchu. Tolik trudomyslnosti najednou těžko unést. Chtěl-li nás inscenátor dojmout nebo přimět k zamyšlení nad plochostí našich životů a neschopnosti vážit si toho, co máme (a co nám mohou i andělé závidět), víc by pro tento celkem pěkný cíl udělal, kdyby se vzdal nápodoby filmu. Možná by režisér Štindl musel překonat pietní vztah k autorovi Štindlovi a přiznat si, že od nucené vážnosti může být (zvláště před nepietním publikem) jen krůček k parodii.
S milou nadsázkou a humorem si může dovolit svou roli zahrát jediná postava. Je to Herec, bývalý anděl, umělec, který jediný z lidí má dar s anděly dále hovořit a vnímat je.
Ladislav Frej hraje sám sebe, ale také herce, jehož postavu ve filmovém zpracování ztvárnil Peter Falk, známý hlavně jako seriálový poručík Columbo.
Frej přináší do hry svůj vlastní příběh - příběh herce seriálů, kterého si Švandovo divadlo najalo na hru, která má koncepci, ale on si o té kon-cep-ci myslí své.
Koncepci měl nejspíš naplnit i závěr, kdy se lano se zavěšenými páry bot utrhne a všechny postavy se obouvají. Byla by to efektní tečka, kdyby k ní představení vedlo a my měli příležitost porozumět beze slov. Bylo by skvělé, kdyby nám Andělé ve smíchovském divadle (jak slíbeno) ukázali, že „my lidé si nevážíme daru, který nám byl dán, a své životy odbýváme, věčně si stěžujeme a trápíme se…"
Wim Wenders, Peter Handke: Nebe nad Berlínem. Na motivy filmu Der Himmel über Berlin napsali Petr Štindl a Dodo Gombár. Dramaturgie: Lucie Kolouchová. Scéna: Lucie Labajová. Kostýmy: Hana Knotková. Hudba: David Rotter. Režie: Petr Štindl. Hrají: Marek Pospíchal, Patrik Děrgel, Zuzana Onufráková, Stanislav Šárský, Ladislav Frej, Miroslav Hruška, Klára Cibulková, David Punčochář, Apolena Veldová, Jaroslav Šmíd, Kristýna Frejová. Premiéra: 19. ledna 2013.
