Knihu Amsterdam populárního britského spisovatele Iana McEwana ocenila kritika v roce 1998, jako doposud jediné z jeho děl, prestižní Man Bookerovou cenou.
Z pohledu čtenářského zájmu se nám však jeví skutečnost trochu jiná; ozývají se dokonce i hlasy lidí, které zaskočilo, že tuto cenu dostala „nejslabší McEwanova kniha".
Moralistická burleska
Než ji tedy otevřete, rozmyslete se, zda jste ochotni přistoupit na trochu jinou hru, než je ta, na niž jsme od tohoto autora zvyklí.
Amsterdam je totiž jakousi burleskou, jež na první pohled trochu nešikovně - a místy až trochu uměle - moralizuje a brání se jakémukoliv srovnání s valnou většinou McEwanovy tvorby.
Působí trochu jako sen, ve kterém je naše osobnost postavena před skutečnost, která zcela neodolatelně vyláká na světlo její běžně odvrácenou tvář a nechá ji se naplno projevit.
A to všechno přímo před našima očima; ocitáme se tak na scéně zároveň jako aktivní účastníci probíhajícího děje i jako pozorovatelé, kteří jdou od něj zcela odloučeni.
Na vlastní oči jsme tak nuceni sledovat, čeho je naše já ve skutečnosti schopné. Pozastavujeme se nad tím, pobuřujeme se, ale nakonec nám stejně nezbyde, než se s tím smířit a probudit se - eventuálně třeba i jako lepší lidé.
Amsterdam vám dává mnoho důvodů, proč by se vám neměl líbit. Je krátký, na začátku zajímavě rozdané karty jsou postupně trochu nešikovně zamíchány a zahrány ne úplně jasným stylem. Navíc tu McEwan s dějem nepracuje tak přirozeně, jako v jiných svých dílech, a ten tak nakonec nepůsobí příliš věrohodně.
Pokud však přistoupíte na fakt zmíněný ze začátku, že se jedná o moralizující burlesku, povznesete se nad některé dílčí prvky a přijmete celek navzdory tomu, že vám v něm některé kostičky nepasují, otevře se před vámi velmi zajímavá hra, ve které si McEwan zahrává s hlavními (bez)charaktery podle své libosti.
Nenajdete tu žádného kladného hrdinu, hlavní postavy jsou tu sebestřednými egoisty, jejichž činnost je od počátku do konce motivovaná ziskem nebo ješitností. Nemáte je rádi a proto tak každý jejich - třebaže dílčí - trest přivítáte se zlomyslným potěšením.
Milenci mrtvé hrdinky
Hlavní postavou, kolem které se celý děj točí, ale která se v něm fyzicky za celou dobu ani jednou neobjeví, je Molly Laneová. Ta ve svých šestačtyřiceti letech zemřela na nemoc, která ji během poměrně krátké doby naprosto připravila o rozum - co to však bylo a čeho by se tak mohli její milenci bát, se však nedozvíte.
Na jejím pohřbu se kromě dalších hostí scházejí také její bývalí milenci, mezi nimiž jsou i Vernon Halliday, šéfredaktor vlivného, ale čtenáři opouštěného deníku Judge, a Clive Linley známý skladatel moderní vážné hudby, jenž však není schopen dohlédnout na konec své „geniality", který je i přes jinak nesporné Linleyho kvality blíž než se zdá.
Na pohřbu je samozřejmě přítomen i Mollyin manžel, George Lane, a kromě něho i další z jejích milenců, ministr zahraničí a potenciální budoucí předseda vlády Julian Garmony.
V návaznosti na okolnosti smrti Molly Laneové tu Halliday s Linleyem uzavřou osudnou a trochu lehkomyslnou dohodu - pokud se něco podobného začne dít s tím druhým, ten druhý zasáhne a nenechá nemoc dojít až nakonec.
Abych neprozradil moc, budu dále stručnější. Každá z postav rozehrává svůj part, přesvědčená o tom, že celý svět musí stát právě na její straně; zatímco divák-čtenář pozoruje egoistická sóla, nechtěně se musí ušklíbat nad snahou jednotlivých solitérů své chování vysvětlit a ospravedlnit.
Další hráči jsou samozřejmě na obtíž a začíná tak jejich souboj, po němž nezůstane kámen na kameni.
Tuto zvrácenou vybíjenou nakonec paradoxně - avšak podle McEwanem nastavených pravidel - vyhrává hráč s nejslabšími kartami; i když výhra je to značně diskutabilní a trošku pofidérní. Nicméně Amsterdam je tím nakonec uzavřen se snadno stravitelnou absurditou, jež vám rozehraje mírný úsměv na rtech a ty zvláštnější i zahřeje.
Ian McEwan: Amsterdam. Přeložil Ladislav Šenkyřík, doslov Ladislav Nagy. 168 stran. Vydala Euromedia Group, k.s. - Odeon, Praha 2012.
