"Záplavy jsou o chvílích v životě, kdy jsou naše jistoty otřeseny a kdy se na povrch můžou vyplavit nejrůznější překvapení. Jak fyzicky - díky záplavám vody -, tak psychicky - díky záplavám citů," říká Nellis o hře, kterou také režírovala a jež je součástí projektu Československé jaro.
Hru vymyslela a probrala se svými přáteli. Když přišla nabídka z divadla, napsala ji asi za dva měsíce. V příběhu dvou sester a jejich rodin, které nejsou zvyklé být spolu, diváci v hlavních rolích uvidí Magdalénu Sidonovou, Igora Chmelu, Pavla Lišku, Elu Lehotskou či Natálii Drabiščákovou.
Záplavy jsou vaše první autorská hra. Režíruje se vám lépe než hra někoho cizího?
U vlastní hry člověk nemůže dost dobře předstírat, že hluboce vymýšlí, co chtěl autor říci. Protože to ví. Na druhou stranu se nemůže vymlouvat, že takhle to někdo napsal a on za to nemůže.
Vaše inscenace Perfect Days je označována za výrazně ženskou. Budou i Záplavy ženské?
Vzhledem k tomu, že Perfect Days napsala Liz Locheadová o ženě, která se snaží otěhotnět, bylo by dost těžké udělat z této hry něco neženského. Co se týče Záplav, budou takové, jaké je budete vnímat. Rozhodně jsou o věcech, které mě zajímají - vztahy, rodina, věrnost a nevěra, minulost a její dopady na přítomnost, tragikomičnost některých životních situací... Ale upřímně řečeno, tohle přece řeší všichni, nejen ženy.
Vaše filmová tvorba je hodně autobiografická. Nebo aspoň působí intimně, prožitě - v tematice rodiny, vztahů rodičů a dětí či sesterských vztahů. Platí to i o Záplavách?
Intimita a autobiografičnost jsou dvě věci. Autobiografických prvků - tedy v tom smyslu, že by se věci na plátně děly stejným způsobem jako ve skutečnosti v mém životě - je v tom, co napíšu, velmi málo. Ale podstata věcí a problémy, které řeším, se mě samozřejmě nějak dotýkají. Jinak by mě nebavilo o nich přemýšlet. V Záplavách není autobiografické téměř nic.
Petr Zelenka, také původně scenárista, svou hru Příběhy obyčejného šílenství později i natočil. Dočkáme se filmové podoby Záplav?
Zatím jsem o tom neuvažovala. Forma hry, která má několik časových rovin, ale na druhou stranu je vlastně zavřena do velmi omezeného prostoru, je mnohem výhodnější pro divadlo.
Píší se vám lépe scénáře, nebo divadelní hry?
Co se týče psaní, pocity jsou podobné. Myslím, že ještě budu muset počkat na výsledek, abych na to mohla nějak zodpovědněji odpovědět.
Rýsují se vám nějaké nové filmové projekty? A jak to vypadá s dlouho odkládaným filmem Anna?
Zařekla jsem se, že o svých filmových plánech budu mluvit teprve, až bude vše úplně jasné a jisté - a to ještě vůbec není. Co se týče Anny, zatím to s ní vypadá dost bledě, ale věřím, že je to děvče statečné, že to přežije a někdy ji opravdu natočím.
A jste teď víc filmařkou, nebo divadelnicí?
Asi nejvíc ze všeho se cítím prostě člověkem, kterého baví vyprávět příběhy. A jestli je to na divadle nebo ve filmu nebo u stolu v kavárně a nebo večer v posteli - to je druhořadá podrobnost.
Takže nevnímáte práci v divadle jako výplň času? Od natočení vašeho posledního filmu uplynuly čtyři roky...
Od té doby jsem udělala sedm divadelních představení - připadá vám to jako výplň?
Máte teď dítě. Jak jste současně zvládala přípravu představení?
Jako všechny ostatní matky. Někdy trochu poblinkaná, někdy trochu nevyspalá, ale zase nadopovaná radostí a energií, kterou vám dítě dokáže dodat. A když herci reptají, hrozím jim odsávačkou. Docela to na ně platí.
