Šárka Trčková (1965) nepatří mezi ty, kteří by na sebe strhávali přemrštěnou pozornost - přestože už léta učí na AVU a je zastoupena stejně tak v Národní galerii jako vídeňské Albertině a její práce jsou u nás delší dobu respektovány jako jeden z momentálních vrcholů oboru.
Třeba Vladimír Kokolia ji ještě spolu s Daliborem Smutným a Janem Vičarem pokládá za umělce, kteří dávají novou důvěru ve smysl grafiky. Dokonce v souvislosti s nimi mluví o renesanci oboru.
Současná grafika dnes v rámci výtvarného umění nepředstavuje zrovna epicentrum zájmu a lépe na tom není ani akvarel. Je skoro příznačné, že si je Šárka Trčková vybrala pro svou výstavu.
V jejím případě to ale není gesto ani akt odporu ve smyslu jiráskovského "proti všem". Prostě to tak má. Že tím má i co říct a při použití tradičních postupů a tvarosloví může být stejně tak působivá jako současná, je vidět na první pohled. Nejhůř na druhý.
Název expozice, který zní tak trochu jako latinoexotický výkřik, je malou slovní hříčkou, jež napovídá, o co vlastně jde. Je v něm skrytá barevná akvatinta, která je pro Trčkovou z grafických technik nejtypičtější, a akvarel ředěný vodou, která je navíc jedním z hlavních motivů.
Její práce působí trochu jako déjà vu; podivné smyčky v čase. Zobrazují výjevy, které jakoby jste znali ze snů nebo vzpomínek. I když jednotlivé náměty (děti, voda, ptáci, molo, bójka, stromy) mohou vzbuzovat nedůvěru, není se čeho bát. Jsou nasládlé, ale ne sladké.
Trčková patří mezi několik málo autorů, kteří se drží "klasiky". Prokazuje tak v dnešním prostředí možná větší odvahu než mnoho konceptuálních experimentátorů. Realisticky pojímané tvarosloví, hloubka prostředí na pomezí abstrakce, emoce, symbolické vyjadřování - trochu jako pohádky, u kterých ale nevíte, jak skončí.
Obě techniky, které si zvolila, mají zásadní kvalitu - malebnost. Ze všeho nejvíc, při využívání všech jejich typických výrazových prvků, vytváří Šárka Trčková obrazy - grafické a akvarelové.
I to je v naší době unikum. Antikvárnost, která se v souvislosti s pracemi na papíře často vtírá na mysl, překonala jak přirozenou monumentalitou, tak skutečným formátem; rozměr metr na metr u ní není výjimkou.
Nemá ani zapotřebí schovávat se za sofistikované názvy: Setkání, Bójka, Na molu jsou obyčejná slova, mají však velkou schopnost asociace. Jsou konkrétní, ale nic neprozrazují.
Neobyčejně obyčejná výstava v galerii Havelka může mít v rámci autorčiny tvorby do budoucna velký význam, po letošních obsáhlých retrospektivách v Plzni a Liberci možná naznačuje další směr její tvorby. Že je a zřejmě i bude zajímavá, je stejně cenné zjištění jako to, že zůstává sama sebou.
Šárka Trčková: Akva-aqua. Galerie Havelka, Martinská 4, Praha 1. Výstava se koná do 5. prosince.