reklama
 
 

Adolf Zika cestuje a fotí nahotinky

28. 7. 2008 17:20
Fotograf vystavuje na Staroměstské radnici

Recenze - V biografii doprovázející výstavu Adolfa Ziky nazvanou 15 let ve stínu světla se píše, že autor při svých cestách za fotografií navštívil více než 47 zemí světa.

Těžko říct, proč je ten údaj podstatný a čím by měl jeho práce vylepšit, ale z uspořádání retrospektivy na Staroměstské radnici plyne přes veškeré salónní světoběžnictví jediná stereotypní rutina. A sice: že cílem Zikových výletů jsou výhradně přímořské destinace, kde dokola řeší pořád ten samý problém - jak do vyprahlé krajiny umístit nahé ženské tělo.

Z autorského hlediska je poměrně nebezpečné pouštět se od větrání archivu, když člověku ještě není ani čtyřicet. Zavání to ztrátou dechu, nechutí vzepnout se k jedinému čerstvému,  byť třeba dílčímu projektu.

Takto působí stovka fotografií, objevivších se v prázdninové proluce na místě, kde se běžně vyskytuje přehlídka Czech Press Photo, jen jako zbytečná připomínka. Jako samolepící štítek na lednici, kde se píše: „Jo, ještě je tu Adolf Zika. A furt fotí."

Velké množství zvětšenin na jednom místě totiž prozradí na autora mnoho. Možná i to, co by sám nechtěl vidět. Adolf Zika je totiž schopný fotograficky vyřešit zadání aktu i zasadit nahotinu do kompozice. Vyžene ji na pláž, nebo přímo do vln, nebo ji usadí na starý valník. Najde plošné vztahy, diagonálu, zlatý řez a vůbec všechno to, co uklidňuje oko.

Proto taky evidentně sesbíral všechny ceny, kterými se v životopise chlubí; ale tím to končí. Kdyby se ke každé jednotlivé fotografii přidalo logo, mohla by být reklamou na punčochové kalhoty, jenže dohromady nestvoří svět, který je podřízený autorské vizi, specifickému vidění. Punčochová oáza se nekoná.

Stačí zmínit přítele Jana Saudka, o němž Zika natočil dokument V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu a ihned je evidentní, že v nedohlednu je tu hlavně Zikova vášeň. Ovšemže on vůbec neusiluje o nefalšovanou sprostotu fotografa českého. Jestli Zika po někom pošilhává, je to spíš studená estetika přísné tělesnosti, která je vlastní určité vývojové etapě Helmuta Newtona.

Čtěte také:
Jan Saudek si udělal z pekla svých vášní solárium

Na rozdíl od něj však Zikovy akty nedokáží rozehrát významovou hloubku, nejsou posedlé tématem, ani si neudržují jasné sdělení - a co je nejdůležitější, chybí jim i to vychytralé šibalství Helmuta požitkáře.

Lanzarote, Djerba, Gran Canaria, Tunis, Domikánská republika - dočte se návštěvník na popiskách k fotografiím. A stejně jako jde o místa středostavovských dovolených, kde se během čtrnácti dnů má zoufale vybouřit přes rok nastřádaný pracovní stres, Zikovy fotografie ukazují středostavovskou solidně vykonstruovanou nahotu, kterou dnes už odmítá i většina konzervativních ženských časopisů jako totálně pasé.   

Nezachrání je ani pseudopoetické názvy jako Gate to The Garden of Eden nebo Unbearable Lightness of Being. Nahá žena, která se odráží ke skoku na strom, má být Predator, z podhledu vyfocené tělo zase Giant. Hm, zajímavé.

Ještě než Adolf Zika začal s fotografií, býval přeborníkem v judu. Jedním z principů tohoto bojového umění je i to, že usiluje o maximální účinnost s minimální úsilím. Šetřit vlastní sílu a využít energii protivníka pro jeho zneškodnění.

A přesně tohle Zikovi ve fotografii nejde. Spousta zjevného úsilí byla vložena do patnácti let ve stínu světla; úplně se vnucuje vize upoceného fotografa, kterému se marketingově vyplácí dodržet všechny poučky o správné fotografii a večer si na terase v hotelu na Lanzarote míchá led ve whisky prstem; ale tím je po frajeřině. Černý pás čtvrtý dan to není.

Adolf Zika: 15 let ve stínu světla. Staroměstská radnice, Praha. Výstava probíhá do 2. srpna.

autor: Pavel Turek | 28. 7. 2008 17:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama