Po odchodu generálního ředitele Jiřího Fajta, kterého na jaře odvolal tehdejší ministr kultury z ČSSD Antonín Staněk, a ředitele Sbírky umění 19. století a klasické moderny Otto M. Urbana - ten rezignoval na protest proti Fajtovu odvolání - tak Národní galerie přišla letos již o třetí osobnost, která ji donedávna formovala. A to přesto, že poslední roky už Adam Budak působil jen na pozici kurátora speciálních projektů.
Právě její údajnou nadbytečností dočasná ředitelka Anne-Marie Nedoma nyní pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč o Budakovy služby dále nestojí. "Pozice vznikla do jisté míry účelově a nesystémově a nebyla součástí žádné ze sbírek Národní galerie Praha. Tato dvojkolejnost se, bohužel, často negativně projevovala jak v rámci instituce, tak i mimo ni," tvrdí Nedoma.
Podle ní kurátorovy projekty nesouvisely se sbírkotvornou ani výzkumnou činností a hodily se "spíše pro výstavní prostory typu kunsthalle". Tímto německým slovem jsou nejčastěji označovány nekomerční instituce bez vlastních sbírek, které pořádají výstavy moderního či současného umění, jako je například pražská Galerie Rudolfinum vedená Petrem Nedomou, manželem Anne-Marie Nedoma.
"Adamu Budakovi jsme vděčni za vhled do současného světového umění, který do Národní galerie Praha za dobu svého působení přinesl," doplňuje Anne-Marie Nedoma.
Na dotaz, zda jako pouze dočasná ředitelka cítí kompetenci dělat podobná personální rozhodnutí, Nedoma přitakává. Budakovo propuštění prý bylo nutné pro konsolidaci galerie "z hlediska organizačního a finančního, z hlediska standardního nastavení kompetencí a vzájemných vztahů v instituci".
Budak se ke svému odchodu zatím veřejně nevyjádřil. Anne-Marie Nedomu v září do funkce uvedl ministr kultury Lubomír Zaorálek z ČSSD. Při té příležitosti mimo jiné před kamerami prohlásil, že "ona se zřejmě nechystá mluvit do práce hlavnímu kurátorovi". Tuto pozici měl v Národní galerii dříve právě Adam Budak. Před ním ani poté, co se jeho pracovní náplň změnila, již funkci nikdo jiný nezastával.
Letos třiapadesátiletý rodák z polského Krakova Adam Budak dříve pracoval v Kunsthausu v rakouském Štýrském Hradci nebo Hirshhornově muzeu v americkém Washingtonu. Před příjezdem do Prahy připravil výstavy sochařky Louise Bourgeoisové ve Varšavě a konceptuálního umělce Johna Baldessariho ve Štýrském Hradci, byl kurátorem polského a estonského pavilonu na různých ročnících Benátského bienále a také pracoval na sedmém ročníku putovní přehlídky umění Manifesta.
V Praze patřil k prvním spolupracovníkům, které s sebou po nástupu do čela Národní galerie v roce 2014 přivedl generální ředitel Jiří Fajt. Několik let Budak působil jako šéfkurátor, což byla nově zřízená pozice mimo dosavadní hierarchii galerie, nezávislá na ředitelích sbírek. Do té doby navíc do vedení české muzejní instituce málokdy pronikl cizinec.
Budak částečně formoval dramaturgii Národní galerie. Dvakrát ji také reprezentoval na Benátském bienále, kde byl ještě letos komisařem českého pavilonu. S Jiřím Fajtem se podílel na oživení Veletržního paláce, kdy galerie začala využívat dříve nepřístupné prostory, pořádat hromadné vernisáže výstav zvané grand opening, zprovoznila knihkupectví a především zahájila širší transformaci budovy, náhle sledovanější a navštěvovanější než dřív. Například vloni do Veletržního paláce přišlo přes 282 tisíc lidí, zatímco v roce 2013 před Fajtovým a Budakovým nástupem to bylo jen 173 tisíc.
Jako kurátor Budak připravil výstavy děl významné rakouské moderní malířky Marie Lassnigové, která zemřela v roce 2014, současných německých umělců Kathariny Grosseové a Juliana Rosefeldta nebo Čechů Stanislava Kolíbala a Jiřího Kovandy.
Budak také prosazoval, aby umění z Veletržního paláce přesahovalo do veřejného prostoru, což byl právě příklad loňského díla Kathariny Grosseové. Její obří instalace pro Veletržní palác, sestávající z barevně expresivně posprejované látky, přesahovala z Velké dvorany přes místní kavárnu a končila pomalovaným kmenem stromu ležícím na prostranství venku před budovou.
Širší veřejnosti Budak dále představil tvorbu Heleny Hladilové, Sary Enrico nebo Valentýny Janů. Byl kurátorem výstavy Zvěrokruh čínského disidenta Aj Wej-weje a vedl tým, který připravil projekt Velkorysost u příležitosti 220. výročí Národní galerie nebo přehlídku k 25. výročí Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Editoval také několik monografií vydaných Národní galerií a svými texty přispíval do jejích katalogů.
Budak rovněž ve Veletržním paláci zřídil oddělení Moving Image Department, pravidelně obměňovaný cyklus výstav videoartu či obecněji řečeno pohyblivého obrazu. Ten nedávno vstoupil už do jedenácté fáze. Před Budakovým nástupem se Národní galerie těmto uměleckým formám až na výjimky nevěnovala.
"Ze strany Jiřího Fajta bylo nesmírně pozitivní, že do Prahy přivedl Adama Budaka. Bylo důležité, že vztah Národní galerie k současnému umění po éře Milana Knížáka formuloval někdo, kdo přišel zvenku a nebyl zatížen místními spory," míní Jan Skřivánek, redaktor časopisu Art+Antiques.
Podle něj Budak do galerie v něčem vnesl světový styl. "Poctivě chodil na vernisáže, sledoval dění, udržoval kontakty s místními umělci i zahraničím, objížděl světové veletrhy. Nic z toho v českém prostředí není samozřejmé," říká Skřivánek, podle něhož Budak přesto nenaplnil očekávání vkládaná do funkce šéfkurátora.
"Od chvíle, kdy tuto pozici ztratil a stal se kurátorem zvláštních projektů, bylo jasné, že se ocitl mimo řídící strukturu Národní galerie. Podle mě nenaplnil příslib toho, s čím nastupoval. Asi to bylo kombinací nastavení organizační struktury galerie, kdy místo a pravomoci šéfkurátora nebyly nikdy jasně definované, a Budakových organizačních schopností a osobnostních vlastností," dodává Skřivánek.
Ještě letos na jaře Budak zastupoval instituci na tiskových konferencích. Jeho zřejmě poslední kurátorskou prací pro Národní galerii je výstava fotografky Jitky Hanzlové, která ve Veletržním paláci potrvá do února 2020. Budak ji zahájil minulý čtvrtek večer. Den nato byl z galerie propuštěn.
