Národní galerie v pátek otevřela přehlídku zhruba 30 českých fotografů, kteří reflektovali nejen revoluční dění, ale celý rok 1989.
Kurátor Tomáš Pospěch se zanořil do jejich archivů a vybíral snímky tak, aby co nejpestřeji vystihl události celého roku. Vedle dokumentárních černobílých snímků, kterých je většina, představuje i jiné žánry a přístupy. Portréty, inscenované záběry, konceptuální cykly či intimní deníkové fotozáznamy. Pospěcha zajímá nejen to, jaká byla česká realita roku 1989, ale možná ještě zaujatěji zkoumá, jak vypadala domácí fotografie.
Morální hrdinství
"Politické události roku 1989 zastihly českou fotografii v neobyčejně dobré kondici," uvádí v katalogu výstavy kurátor, podle kterého měl v osmdesátých letech obzvláště dokument výjimečné postavení.
"V opozici k oficiálnímu umění, které přálo dekorativismu a povrchnosti, si víceméně neoficiálně a často podvratně rozvíjené dokumentární fotografie nesla téměř aureolu pravdy a morálního hrdinství. Dokumentární fotografie byla alternativou, jak si v neradostné politické situaci uchránit čistotu vlastní existence a vymezit se vůči oficiální propagandě."
Pospěch vyjmenovává okolnosti, které v roce 1989 vystřelily fotografii do centra zájmu. Právě tento rok se připomínalo 150. výročí vynálezu fotografie a v Praze i jiných městech se konaly desítky výjimečných výstav. Zároveň se v atmosféře politických protestů toho hodně odehrávalo na ulicích a fotografie byly vnímané jako nezpochybnitelně pravdivé svědectví.
Český člověk na skládce
Rok 1989 také znamenal konec zaběhnutého výstavního provozu, byl to poslední rok stejných cen fotomateriálu. Následující doba přinesla nové možnosti uplatnění, autoři ale poznali i dosud neznámou, drsnou stránku tržního prostředí. "Někteří fotografové přišli o svůj ateliér," říká Pospěch a uvádí příklad fotografa Jana Malého. Jeho ateliér vyvlastnil nový majitel, jehož přičiněním skončil na skládce proslulý soubor Český člověk.
Časosběrný fotografický cyklus dokumentující portréty Čechů a Češek vznikal od roku 1982. Jan Malý společně s Jiřím Poláčkem a Ivanem Luttererem pořizovali portréty v polním ateliéru na různých místech republiky. Jen část souboru Český člověk se podařilo zachránit. "O ateliéry v té době přišli i další fotografové. Například Pavla Hečka také nový majitel vystěhoval," dodává kurátor, který část souboru Český člověk zařadil do nynější výstavy ve Veletržním paláci.
Na první pohled podobný soubor lidských typů představuje cyklus Chlapi dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák. Ti v roce 1989 fotografovali muže na ulicích. Na rozdíl od autorů Českého člověka však pracovali tajně. Snímky tak připomínají kartotéku policie šmírující své občany.
Soubor měl být součástí absolventské práce na FAMU, Jasanský s Polákem s ním ale neuspěli a ze školy na počátku 90. let "vyletěli". "Důvodem ale bylo, že nedodrželi zadání. Věděli, že papír z FAMU nepotřebují," vysvětluje kurátor.
Opačný účes
Jiným konceptuálním dílem je dvojice portrétů šlechticů Antonína Kinského a Marie Bernadetty Rosiny T. Kinské od Pavla Hečka. Kromě toho, že fotograf tematizoval šlechtu, našel ojedinělý způsob, jak ji fotografovat. Ke každému portrétu přiřadil stranově obrácenou variantu. Na obou snímcích má přitom zobrazovaný téměř identickou pozici, jen opačný směr vlasů či zapínání na oblečení odhalí, v čem je rozdíl.
"Hečko tak tematizoval otázku pravdivosti fotografie a mimo jiné se zamýšlel, která tvář je ta pravá. Jak nás vidí ostatní, nebo jak jsme zvyklí se vídat v zrcadle," interpretuje kurátor.
Jiří Kovanda je jménem, které nebývá zvykem potkávat na čistě fotografické výstavě. Konceptuální umělec je ve Veletržním paláci zastoupen sérií nočních snímků, které pořídil po zavírací době v expozicích Národní galerie. Na konci osmdesátých let tam pracoval jako noční hlídač a opuštěné výstavní sály jej zlákaly k vlastním jemným intervencím.
Mezi dvě modernistická plátna zaparkoval rudl nebo před jiné dílo vyskládal věž z knih a navrch postavil květináč. "Některé z nich byly cíleny pro fotoaparát, jiné viděli pozvaní přátelé a někdy i galeristé ze zahraničí," píše o Kovandových krátkých, lehce podvratných "výstavách" kurátor.
Už nikdy nebudou oči zářit
Pražská výstava představuje ještě několik konceptuálních cyklů. Většina dalších fotografií ale poslušně přináší to, co návštěvník očekává: dokumentární dramatické záběry zachycující střety demonstrantů s policií, ulice a výkladní skříně polepené revolučními plakáty, portréty Václava Havla i euforii davu slavícího první svobodný Silvestr.
Z autorů jsou zastoupeni Karel Cudlín, Gustav Aulehla, Pavel Štecha, Iren Stehli, Jindřich Štreit, Vladimír Birgus či Josef Moucha.
"Byl jsem překvapený, že je ještě možné najít neznámé a přitom výborné fotografy," shrnuje Tomáš Pospěch bádání, jež výstavě předcházelo. Objevem je například Jan Jindra nebo Karel Bucháček, od kterého vybral sérii dynamických snímků z Palachova týdne i listopadových demonstrací.
Právě Bucháček zachytil jeden paradox revolučních dní. Na jeho snímku z listopadové demonstrace je zřetelně vidět plakát s nápisem Pravda zvítězí, na kterém je fotka od skupiny Bratrstvo. Ukazuje mladíka s odhodlaným výrazem třímajícího v ruce vlajku. Aktivisté z Občanského fóra si fotografii bez dovolení "půjčili" a doplnili logo OF.
Pravý název snímku přitom je Už nikdy nebudou naše zraky zářit tak jako v roce 1953 a patří do série, ve které Bratrstvo s hraným patosem odkazuje k agitačním postavám socialistického realismu 50. let minulého století. Do cyklu patří i romantizující fotografie spícího jinocha posypaného okvětními lístky, který si ustlal na vlajce rozprostřené na seně. Soubor skupiny Bratrstvo je na pražské výstavě rovněž k vidění.
1989
Veletržní palác, Praha, výstava potrvá do 16. února 2020.
