Silné, domácí literaturou dosud opomíjené téma, důsledná rešerše archivních materiálů a hrdinky, jejichž častá genetická spřízněnost předurčuje vzájemně se prolínající časové vrstvy vyprávění, jsou svorníkem všech tří dosavadních románů Tučkové. Skrze své protagonistky odhaluje české dějiny 20. století, zejména situaci bezprostředně po druhé světové válce.
V debutu Vyhnání Gerty Schnirch z roku 2009 se zaměřila na vysídlení brněnských Němců, následné Žítkovské bohyně přiblížily osudy žen z moravských Kopanic obdařené výjimečnými schopnostmi, které si své umění předávaly z generace na generaci.
Bílá Voda vychází z takzvané Akce Ř, kdy komunisté zkraje 50. let minulého století zlikvidovali ženské řeholní řády a odvlekli jejich příslušnice do sběrných klášterů. Obdobně jako v předchozích knihách autorka otevírá i otázku nerovného postavení žen, zde konkrétně v katolické církvi. Bezmála sedmisetstránkový text rozdělený do nevelkých oddílů splétá příběh několika příslušnic fiktivního řádu Anežčiných panen, internovaných do bělovodského kláštera v nejsevernějším cípu českého Slezska obklopeného česko-polskou hranicí. Autorskou strategií Tučkové přitom není kdovíjak podmanivý jazyk, ale tajemství, jehož dociluje kombinací dějových linek a různých způsobů vyprávění.
V Bílé Vodě se objevuje deník, který si jedna z řeholnic Tobie vedla od vstupu do řádu v roce 1950. O více než půlstoletí později jej nalézá bývalá novinářka Lena Lagnerová, když ve zpola rozbořeném klášteře hledá dočasný azyl. Tyto dvě linie prostupují další Lenou objevené písemnosti jako korespondence mezi duchovními nebo vězeňský spis ústřední postavy, jeptišky Evaristy.
Ze všech tří Tučkové románů nicméně Bílá Voda obsahuje nejméně přímé řeči. Když ji teď slovenský dramatik Daniel Majling adaptoval pro pražské Národní divadlo, tohoto limitu si byl vědom. Rezignoval na doslovný převod a zcela vynechal vypravěčku Lenu. Místo toho chronologicky sleduje násilné vystěhování řádových sester z mateřince do Bílé Vody a jejich tamní život, případně dějové odbočky vztahující se ke dvěma hlavním figurám: řádovým sestrám Evaristě v podání Jany Pidrmanové a Tobii hrané Veronikou Lazorčákovou. Jedna nedobrovolně porušila slib čistoty a byla vystavena komunistickému lágru, druhá při nucené práci v továrně přišla o levou ruku.
Tímto účelovým zjednodušením se autor dramatizace sice vyhnul zmatku, který by na jevišti způsobilo ustavičné skákání v čase, zároveň se však připravil o základní princip díla - postupné odhalování příběhu, nemluvě o mnohovrstevnatosti rozvíjených motivů.
Například mateřství bylo v románu spojeno nejen s Evaristou, ale také dalšími ženami: vypravěčkou Lenou a mladou Polkou Agnieszkou, která se v klášteře schovává před rodinou. Přičemž pokaždé motiv nabyl jiné podoby.
Majlingova adaptace zachovává víceméně triviální, schematický příběh trpících žen. Jejich strasti oproti románu nepodkládá explicitně zobrazenou brutalitou, ale decentními náznaky aspirujícími na laciné dojímání. Tobie tak opravdu přichází o ruku, akorát důvod je zastřený konstatováním, že ji o ni symbolicky požádal Ježíš Kristus, jemuž se zaslíbila. V románu měl úraz konkrétní důsledek: s jednou rukou sestra v pracovním táboře nemohla nalézt řádné uplatnění, a proto začala vést záznamy o klášteře a vytvářet jeho písemnou paměť.
Z dramatizace nejhůř vycházejí právě dvě řeholnice, které trpí tezovitostí, až jakousi literární mrtvolností. Naopak u postav, jež s příběhem souvisí volněji, si Majling mohl dovolit větší svobodu, a tak z nich vytvořil plnohodnotné dramatické figury. Jednou takovou je referentka Burdová, v románu jen úkosem zmiňovaná Slovenka kontrolující pracovní morálku sester v Bílé Vodě. V dramatizaci živá figura s obloukem a psychologickými nuancemi, kterou skvělá herečka Magdaléna Borová obdařila humorem a perfektní slovenštinou.
S takto loženým materiálem, navíc na velké scéně Stavovského divadla, kde Bílou Vodu hrají, lze těžko pohnout. Režisér Michal Vajdička s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou se o to navíc ani nepokoušejí. Předlohu sledují obraz po obrazu. S některými nakládají smysluplně, třeba když rozehrávají absurdní rozhovor o zpopelnění nedávno nalezených ostatků sv. Anežky v krematoriu nebo převlekovou scénu s biskupem tajné podzemní církve Danielem Felixem, kterého hraje stále vitální František Němec.
Jiné scény pietně ilustrují předlohu - úvodní kvapné přijetí novicek do řádu a jejich následné vystěhování nebo Evaristinu mystickou záchranu, kdy se sestra v korekci vznáší nad spoluvězeňkyní, jež ji chce připravit o život.
Doslovnost převažuje také ve výtvarném zpodobení. Poválečnou dobu kromě kostýmů a černých řeholních hábitů reprezentuje dvojice nadužívaných aut - tatrovka převážející pracující nebo jeptišky a reprezentativní volha, kterou jezdí stranický establishment.
Soustavný pohyb vozů po scéně jako by měl dynamizovat jinak rozvleklý děj. Podobnou funkci má dost možná mít listí, jež celou dobu padá z provaziště. Nejenže divákům neznalým předlohy ztěžuje orientaci v čase, jelikož vytváří dojem jakéhosi bezčasí, ale coby efektní obraz spolu s hudbou parametrů hollywoodského bijáku a kouřem zase jenom útočí na emoce.
Bílá Voda v Národním divadle nabízí leda bezbolestné dojímání. K hlubšímu porozumění, natož zakoušení závažného tématu nepovede.
Divadlo
Kateřina Tučková: Bílá Voda
Dramatizace: Daniel Majling
Režie: Michal Vajdička
Stavovské divadlo, Praha, premiéra 9. května, nejbližší reprízy 22., 23. a 24. května.
