Na sever Čech, do vesničky Malá Skála, se jako každoročně sjely tisíce fandů muziky všech žánrů. První den byl skvělý, ač náročný. Na Benátské noci jsou tři scény a časové skluzy oběma směry, ne vždycky se tak člověku podaří zaslechnout vše, co by si přál. Naštěstí je tu kapel víc než dost a vždy je co vybírat.
Po řadě kapel většinou tvrdšího ražení, které se na výsluní teprve propracovávají, vystoupila na hlavní scéně banda už profláklá - Wohnout. Ty snad není nutno představovat, jejich svižná a humorná show musí být známá každému fandovi rockové hudby. Jako obvykle přišlo na řadu i intermezzo tanečního dua Egon, totiž basáka a bubeníka v laškovných kostýmech.
Následovaly další zavedené kapely, střídaly se (neo)punkové E!E a Jaksi Taksi s hard rockovými jako Doga, Škwor nebo Turbo. Nastal také zajímavý paradox - zatímco na hlavní scéně řádila skupina Arakain se zpěvákem Honzou Toužimským, ve stanu hrála kapela Petra Koláře, bývalého to zpěváka Arakainu. Jeho první zpěvák Aleš Brichta pak uzavřel třetici po jedné v noci, ale to bychom předbíhali.
Die Happy vs. Krucipüsk
Velké dilema pro mě bylo, zda kouknout na Die Happy nebo na Krucipüsk. První kapela je z Německa, nicméně její frontmankou (frontfrau?) je Marta Jandová. Dcera zakladatele Olympiku, který se tu v zákulisí také ukázal, utekla v raném mládí na západ, aby se mohla vypracovat nezávisle na otci. To se jí na sto procent podařilo, jako zpěvačka je naprosto báječná. Krom perfektního zpěvu je neskutečně energická, plná nadšení a v neposlední řadě taky dost pohledná.
Měla ovšem "proti sobě" silného soka Tomáše Hájíčka z Krucipüsku.Navenek sice tvrďák a démon, ale jinak děsně charismatický a milý. Energií i průpovídkami naprosto srovnatelný s Martou, v mém hodnocení rozhodl zbytek kapely. Češi nakonec zvítězili, hrajou rozmanitěji a zajímavěji - slovy Hájíčka: "Zahráli jsme country, heavy metal, funky, teď zahrajeme rock'n'roll."
Pak už následovala hlavní hvězda festu. Scorpions na sebe sice nechali dlouho čekat, ale s tím se u "celebrit" počítá. Všichni určitě znáte některou z jejich balad, ale tady začali spíš netypicky. Pětice muzikantů se do toho opřela naplno a úvod byl dost svižný. Nicméně na pomalejší písně nebylo nutno čekat dlouho, hned asi při čtvrté si vzali akustické kytary a konečně ukázali, v čem je jejich hlavní síla.
Až potom se publikum probudilo úplně a začalo nadšeně reagovat na každou výzvu. Při baladě Wind of Changes se rozezpívalo a od té doby už prakticky nezmlklo.
Show jako řemen
Po zvukové stránce nebylo co vytknout, ovšem daleko zábavnější bylo sledovat tu vizuální. I ve svém věku (Kytaristovi Schenkerovi i zpěvákovi Meinemu je 58 let) dovedou uvařit pořádnou show. Schenker pořád poletoval, poskakoval, točil kytarou, měnil si klobouky i kytary (pořád ve tvaru V, a to i akustickou nebo designovanou jako raketu), bubeník stíhal při hraní ještě vyhazovat paličky několik metrů vysoko a basákovi se i s nástrojem podařil kotrmelec.
Kapitolou pro sebe bylo sólo bubeníka. Sice až příliš dlouhé, ale dovedl pobavit. Jednu chvíli mu světla blikala na každý úder jinou barvou, pak se do toho pustil ze všech sil. Když pak obušil všechny části aparatury včetně ohromného gongu za zády a stojanů, vzal si mikrofon a pochválil fanoušky třemi slovy: "You kick ass". Následně jim ještě připil a lahev si rozbil o hlavu. Vtom se rozezněly sirény, rozblikaly majáky a začala další našlapaná písnička.
Na konci nemohl chybět přídavek, a sice Still Loving You a Rock You Like a Hurricane, kterou neúměrně natahovali. Když se konečně přišli uklonit, řekli si, že ještě přidají. Ač už překročili časový limit i hranice korektního vystupování, málokomu to vadilo a baladu When the Smoke Is Going Down publikum zase ocenilo.
Den byl velice dlouhý a náročný, navíc počasí šlo od extrému k extrému - nejprve strašné horko, pak bouřky a jedna přeháňka za druhou. Není divu, že na řadu dalších kapel, byť srovnatelně zajímavých, už fanoušci znatelně prořídli.
