Vídeň (od naší spolupracovnice) - Skoro dvoumetrový obraz nazvaný Topící se dívka z roku 1963 se stal poutačem velké retrospektivy umělce, který byl spolu s Andym Warholem považován za otce pop-artu. Výstavu hostí vídeňská Albertina u příležitosti autorových loňských nedožitých 100. narozenin. Představuje na 90 obrazů a soch zapůjčených ze tří desítek světových muzeí. Potrvá do 14. července.
Newyorský umělec, který žil v letech 1923 až 1997 a jako první začal používat vizuální jazyk reklam či komiksů, je sám o sobě velkým lákadlem. Na návštěvníka, jenž se sveze galerijním eskalátorem do suterénních sálů Albertiny, však čeká víc než jen setkání s hvězdou.
Výjevy jsou dle očekávání krásně retro, vtipné, barevné a poukazují na všeprostupující komerci nebo oblbující stereotypy. Na co však divák zřejmě nebude připraven, je setkání s obrazem. Roy Lichtenstein, na rozdíl od zbožštělého Andyho Warhola, zůstal v jádru klasickým umělcem. Dokonce byl akademickým malířem s překvapivým přesahem do sochařství.
Před plátnem s uplakanou tváří dívky, která odmítá zavolat Brada, stál autor se štětcem. Ručně maloval dokonce i miliony barevných teček, imitujících tiskovou techniku.
Jen setkání s originálem, jaké nabízí vídeňská výstava, dává možnost uvědomit si ten rozdíl: tváří se to jako tisk, odkazuje to na tiskovinu, ale je to malba. Navíc nečekaně naddimenzovaná. Na diváky působí trochu hypnoticky, postavy i pouhé tváře a ruce jsou velké jako okno ve zdi. Je zážitek vidět obrazy, které vzešly z novinových inzerátů a "stripů", tak, jak je malíř zamýšlel, nikoli jak jsou dnes v povědomí - znovu zmenšené, tištěné v knize, v časopisu, případně na obrazovce monitoru.
Je tu řada známých motivů: Dívka v slzách, dívka ve vaně, milenci v objetí, ruka se sprejem, tenisky, dokonce i Kačer Donald a Mickey Mouse na rybách, kterými to v roce 1961 všechno začalo.
Známá historka praví, že jednou se malí synové ještě ne slavného otce zeptali, jestli by uměl namalovat jejich oblíbené komiksové hrdiny. Mysleli si, že to Lichtenstein, jenž byl v té době pomocným profesorem umění na Newyorské státní univerzitě v Oswegu, neumí, a proto maluje abstraktně. Tak prý vznikl obrázek nazvaný Podívej, Mickey, inspirovaný dětským komiksem.
Ve skutečnosti se komiksové postavy v Lichtensteinově tvorbě objevily už o sedm let dříve. Až na základě obrazu Podívej, Mickey si jej ale v roce 1961 vyhlédl vlivný newyorský galerista Leo Castelli a podepsal s ním smlouvu. Ten samý rok Castellimu své práce představil Andy Warhol, do galeristovy "stáje" se však dostal až o tři roky později.
Všudypřítomnost reklam
S Castellim začaly Lichtensteinovi zlaté časy, v roce 1962 měl svou první pop-artovou výstavu v New Yorku. Termín pop-art už byl ve vzduchu, sólových přehlídek se dočkali i další průkopníci nového stylu, vedle Warhola dále Robert Rauschenberg nebo James Rosenquist.
Roy Lichtenstein mohl pomalu opustit zaměstnání a stát se umělcem na volné noze. Příslibem toho, že se uživí volnou tvorbou, byla první výstava s Castellim - ještě před jejím otevřením otevřením obrazy skoupili sběratelé, kteří měli předností přístup do galerie.
Lichtensteina začaly inspirovat obaly žvýkaček, billboardy na ulici, kinoreklamy, inzeráty v v telefonních seznamech a komiksy. Naučil se používat stereotypy, které zabírají masově. Stejně jako reklamní mágové maloval vždy dokonale upravené, mladé ženy, jejich rozverná či tragická gesta, používal textové bubliny.
Uchvácen agresivitou reklam a její všudypřítomností v době ekonomického boomu ji začal zkoumat, ironizovat a používat jako provokaci. Podle vídeňské kurátorky Gunhildy Bauer lze jeho obrazy číst coby analogii tehdejšího protestního ženského hnutí a také odporu proti americké válce ve Vietnamu.
"Ameriku zasáhla industrializace a kapitalismus dříve a silněji než zbytek světa. Její hodnoty se najednou zdály pokřivené. Myslím, že význam mé práce je právě v tom, ukázat, že to samé se stane na celém světě," prohlásil umělec v roce 1963.
K dokonalosti dovedl i nápodobu průmyslového tisku. Maloval černé kontury, vybarvoval plochy v základních, často navzájem se "bijících" barvách a jiné plochy pokrýval barevnými tečkami, imitujícími tiskařskou techniku nazvanou po svém vynálezci z druhé půle 19. století Ben Day dots.
Tečky se v průběhu Lichtensteinovy kariéry vyvíjely. Zpočátku je maloval ručně, později vyráběl plechové nebo papírové šablony na jedno použití. Měnila se i velikost a hustota. Čím větší a řidší puntíkatý rastr, tím jsou obrazy mladšího data.
Obvinění z plagiátorství
Vídeňská přehlídka na začátku oživuje první umělcovy výstavy. Tehdy byl Roy Lichtenstein zřejmě nejprovokativnější. Ke stereotypu krásných, dokonalých a samo sebou mladých hrdinek, které maloval, neměl podle svých slov mnoho soucitu.
"Typ žen, které maluji, tvoří černé čáry a červené tečky. Vidím je abstrahovaně. Je těžké se do nich zamilovat, nejsou vůbec reálné. Když jsem si jako malý kluk prohlížel komiksy, ty ženy byly opravdu přesvědčivé. Vážně jsem je považoval za velmi krásné. Teď už vidím jen kresbu, už mě neoslní," vyprávěl.
Neřekl, jak to měl s muži, kteří v Lichtensteinových obrazech vynikali výraznou spodní čelistí. Dost často se jmenovali Brad, například ten z obrazu nazvaného Mistrovské dílo, jenž se stal autorovým nejdražším dílem, když jej neznámý sběratel v roce 2017 - dvacet let po malířově smrti - vydražil za 165 milionů dolarů.
Mužnost a její podoba v komerční produkci také byla Lichtensteinovým tématem. Kromě ženských motivů - plačící dívčí tváře, rukou s nalakovanými nehty - abstrahoval detail z "mužského světa". Obraz z roku 1963 nazvaný Nejrychlejší pistole diváka přibije k podlaze jako výstřel. Přehnaně zvětšený kolt zatím zůstává v pouzdře ostře žlutého opasku na boku kovboje. Ruka v bílé rukavici je však připravena tasit.
Roy Lichtenstein byl samozřejmě od začátku "usvědčován" z plagiátorství. Někdy přátelsky, jako to udělal úspěšný komiksový autor William Overgard, jindy pobouřeně.
Profesor historie umění Erle Loran z Kalifornské univerzity v Berkeley uveřejnil hned ve dvou uměleckých časopisech ARTnews a Artforum svůj "objev", že Lichtenstein kopíroval z učebnice o umění. Malíř na to reagoval v roce 1963 autoportrétem, ve kterém se stylizuje do komiksového padoucha s textovou bublinou: "Cože? Proč se ptáš? Co víš o mé fotokopírce?"
Obraz o rok později otiskl časopis Life s titulkem "Je to nejhorší malíř v USA?", což byla parafráze fotografie Jacksona Pollocka zveřejněné stejným magazínem v roce 1949. Doprovázela článek s otázkou "Je to nejlepší žijící malíř ve Spojených státech?" Ten článek tehdy k Pollockovi strhl velkou pozornost, která malíři abstraktního expresionismu konečně přinesla uznání.
Aby to bylo dost ošklivé
Linka mezi Lichtensteinem a Pollockem má hlubší význam. Popartový tvůrce svým stylem nereagoval jen na všudypřítomnou reklamu. Podle kurátorky Gunhildy Bauer se především vymezoval proti tehdy glorifikovanému abstraktnímu expresionismu, jaký představovala například obří plátna divoce postříkaná litry barev Jacksona Pollocka.
Lichtenstein "odpovídal na tu agresivitu, velký formát, přeplněnost a rozpínavou energii, která se rozrůstá daleko za okraj obrazu", míní kurátorka.
"Abstraktní expresionismus působí velmi lidsky, moje práce naopak. Jsou pseudomechanické, vypadají, jako by je vytvořil stroj, jako bez myšlenky. Působí totálně necitlivě," popsal svá díla malíř. Na otázku, co je to vlastně pop-art, odpověděl: "Nevím. Asi když je obsahem malby komerční tvorba. Bylo těžké najít něco dostatečně ošklivého. Už se zdálo, že i špinavý odkapávající hadr se stal přijatelným, že si na to lidé zvyknou. To jediné, co všichni nenávidí, je reklama."
Výstava představuje také práce inspirované díly z evropských dějin umění. Nejvíce v tomto ohledu Lichtensteina přitahovaly kubismus a surrealismus. Do svého puntíkatého stylu připomínajícího průmyslový tisk převedl dokonce i japonské krajiny - vystavený je jeho olej z roku 1996 nazvaný Vrcholky stromů v mlze.
Nikdy necitoval konkrétní obraz, přesto většinou člověk snadno rozezná, ke komu odkazuje. Lichtenstein parafrázoval motivy a kompozice Reného Magritta, Hanse Arpa, Joana Miróa, Salvadora Dalího a nejčastěji Pabla Picassa.
Vídeňská retrospektiva nabízí ještě široký záběr Lichtensteinovy sochařské práce, které autor vnímal jako rozšíření svých obrazů. Zbyde-li divákovi energie a vyhne-li se šťastně návštěvnické "koloně", která v Albertině propuká zejména o víkendech, otevřou se mu nové kapitoly Lichtensteinovy práce. Avšak i jeho nejznámější raná tvorba přináší velkou radost z objevování.
