Pro většinu Angličanů, včetně těch, kteří se o umění nezajímají, je čtyřiasedmdesátiletý držitel Řádu britského impéria "tím, kdo vytvořil Anděla severu". Dvacetimetrová ocelová socha s roztaženými křídly od konce 90. let minulého století shlíží z kopce poblíž města Gateshead na severu země do krajiny, která bývala domovem hornictví, ocelářského průmyslu a loďařství.
Sochu s Antonym Gormleym vytvořili loďaři, kteří s koncem místních dolů a oceláren přišli o práci. Stala se symbolem přechodu z industriální do informační epochy. "Anděl severu byl pokusem vytvořit dílo, které se vymaní z logiky obchodu a institucí ovládajících současné umění. Byl pokusem přiznat se k tradici, která je v Evropě tak působivě zaznamenaná v podobě gotických katedrál," vzpomíná Gormley.
Podcast s Antonym Gormleym si lze poslechnout zde:
Zmínka o středověkých katedrálách patří k jeho světu. Nejmladší ze sedmi dětí německé matky a irského otce vyrůstal v rodině se striktně katolickou výchovou. "Nejspíš mě stále provází, přestože je mi protivná logika cukru a biče, dialektika hříchu a milosti, hierarchický systém církve s její patriarchální povahou. Vychovali mě benediktinští mniši přesvědčení, že mají zodpovědnost za můj duchovní vývoj. Cítím hlubokou vděčnost k těm mužům, kteří pro mě v určitém smyslu byli důležitější než vlastní rodiče," konstatuje.
Neméně významné pro jeho uvažování byly cesty po Indii, kam se Gormley podobně jako mnoho mladých Britů vydal koncem 60. let po studiích archeologie, antropologie a dějin umění na univerzitě Cambridge. Učení u buddhistických mistrů a život, který se včetně spánku odehrává přímo na ulicích, změnily přístup budoucího sochaře k tvorbě.
"Od té doby používám své vlastní tělo jako testovací laboratoř, nástroj i materiál. Což znamená odstup od značné části západního umění, které se tak často zabývá vytvářením obrazů toho, co již známe. Se vší úctou třeba vůči Albertovi Giacomettimu, jeho věci jsou příkladem přístupu, kdy umělec hledí na předlohu a vytvoří dílo svědčící o vzdálenosti mezi předlohou a autorem. Moji pražskou výstavu lze chápat jako odpověď Giacomettimu," popisuje Gormley.
Přehlídka v Galerii Rudolfinum potrvá do 5. ledna 2025. Jako kurátorky jsou pod ní podepsány nová ředitelka této instituce Julia Tatiana Bailey a Pavla Melková coby autorka textů, jež s dílem britského tvůrce vedou rozhovor. Dialog bývá přirovnáván k obousměrnému pohybu; k němu Gormley vyzývá i návštěvníky.
Hned v prvním velkém sálu lidé například prolezou dílem nazvaným Orbit Field. Tuto prostorovou instalaci Angličan vytvořil z velkých hliníkových kruhů přímo pro pražskou galerii. Sedmadvacet několikametrových objektů se vzájemně protíná po celé ploše místnosti, návštěvník do nich tudíž musí vkročit, aby se dostal dál.
Další velký sál nazvaný Křížení zase obsahuje velkou konstrukci z hliníku povrchově upraveného tak, aby zářil ve tmě. "Mou hlavní otázkou je, jak umění vtáhnout přímo do centra života a neuzavírat ho někde ve vitríně," řekl Gormley, když výstavu v Praze osobně představil.
Konstatování, že návštěvník má chuť se tu rozběhnout, kvituje. "Skvělé, jen do toho. Dejte při běhu pozor na nohy a na hlavu. Výzva k pohybu je podle mě účinkem sochařství," reaguje. "Chtěl bych, aby sem vtrhly děti, aby zaujatí návštěvníci prostorem protančili. Aby byli k umění iniciováni, ne abychom jim říkali, co by bylo dobré, kdyby si z něj odnesli," uzavírá Antony Gormley.
Vítejte u podcastu Na dotek. Hostem Petra Viziny je sochař Antony Gormley. K poslechu na platformách Soundcloud, Spotify, Apple Podcasty a Spreaker.
