Zatímco Michnová měla na mysli zakázané území vlastního těla, spisovatelka se zaměřila na tehdejší nejstřeženější hranici světa. Na Šumavu. Pohoří, které dělila železná opona a střežily jej ostnaté dráty, stejně jako ostrá munice v dlouhých zbraních. A dost možná ještě něco navíc. Knihu nazvanou Ignis fatuus vydalo nakladatelství Host.
Píše se konec 70. let minulého století. U železné opony se děje cosi neblahého. Soudruzi pohraničníci vyprávějí o setkání s podivnými světelnými koulemi. Ty se pohybují vzduchem v rojích a při honičce jednají jako živý organismus, oběť doslova nahánějí a štvou. Někteří strážci hranice se do kasáren vůbec nevrátili a nevypadá to, že by pláchli přes kopečky. Je to tajná zbraň Západu proti lidově demokratickému režimu, nebo kulový blesk? Proč by ale blesky tvořily rojnice a reagovaly na zvuk?
Do toho si místní začínají vybavovat dávné povídačky o různých beztělcích či dvoudušnících. Přijít záhadě na kloub má skupinka vědců různých oborů, které Státní bezpečnost vysadí na zakázaném území. Nebo že by také s nimi všemi hrál svoji hru ještě někdo další?
Třiačtyřicetiletá Petra Klabouchová pochází z Prachatic. Na rodnou Šumavu se vypravila už v jedné z předchozích detektivek Prameny Vltavy. Důvěrnou znalost místa prokazuje i tentokrát, na horním toku Křemelné, v místech, kam je i dnes kvůli ochraně národního parku nesnadné se dostat a před půlstoletím to bylo zhola nemožné.
Když je jedna z postav Klabouchové o hlavu vyšší než všichni ostatní, jmenuje se Rankl - s nevyřčenou narážkou na šumavského obra Rankla Seppa z 19. století. Když se na stránkách objeví figura místního doktora, který za pacienty jezdí na koni, jde o poctu Zdeňku Kostrouchovi, jenž v minulém století dosáhl téměř proslulosti.
Autorka text protkala odkazy na místní reálie, postavy či literaturu o Šumavě. Znalci to polechtá ego, kdo však kontext nezná, také o nic nepřijde. Tohle není kniha pro insidery, čtenář si nemusel ani jednou zmáčet tenisky v šumavských rašeliništích, aby se prvotřídně bál.
Novinka může trochu připomenout dnes totálně zakonspirovanou Ďatlovovu výpravu na Urale z 50. let.
Klabouchová svůj příběh opírá o spoustu historických faktů, zároveň ho vede za veškeré hranice očekávatelného. A když konečně nabídne vysvětlení, které čtenáři umožní se vyznat v tom reji - kde skutečnost tančí s přízračným, tak jako vojáčci s mrtvolami kdysi u kaple sv. Kříže -, hned ho i o tuhle jistotu připraví.
Ignis fatuus jako každá správná detektivka nabízí pointu, svým způsobem ale pokračuje i po dočtení a chodec se může za vlhkých šumavských nocí plnotučně bát, respektive na příběh navázat sám. Ostatně také děj přeskakuje do současnosti, která není o mnoho jasnější než ranní mlhy nad hvozdy.
Latinský termín v názvu znamená cosi na způsob světla v pohybu či neposedného žáru. Mohli bychom ho přeložit i jako bludička, ale tím bychom ubrali mnoho z napětí, kterým je Ignis fatuus naplněn.
Příběh sám o sobě zůstává hororový. Pokud kniha něčím přečnívá žánr, aniž by ho opouštěla, pak bravurní prací s jazykem.
Klabouchová je silná v popisech prostředí i vnitřních stavů svých antihrdinů. Přídavná jména, jaká by nejistější romanopisec používal coby pouhý kolorit, ji poslouchají na slovo a stávají se primárním nositelem významu.
A pak tu jsou tečky. Autorku můžeme nazvat svrchovanou paní tohoto interpunkčního znamínka. Vždy přesně ví, kam tečku umístit. Kdy souvětí rozložit na několik holých vět, které pak jako krátké, přesně mířené dávky neomylně zasáhnou kořist. Není před nimi úniku.
Třicetikilometrová Křemelná je jedinou českou řekou, na jejíchž březích dnes nestojí žádná budova. Některé její přítoky nemají jméno, tato označení po roce 1945 odešla spolu s původními, vyhnanými obyvateli drsného kraje. Petra Klabouchová mu vrací jeho příběhy. Že se nejedná o zvukomalebný sonet, ale znepokojující thriller, je zcela podružné.
