Rocková kapela vedená Petrem Jandou poprvé vystoupila pod jménem Olympic v roce 1963. Pokřtili ji podle stejnojmenného klubu ve Spálené ulici. Od té doby hraje téměř nepřetržitě a režisérka Malířová Špátová zachycuje její historii až do současnosti. Vzestupy i pády skupiny prolíná s životními peripetiemi frontmana Jandy, podle jehož kapelní přezdívky Django se snímek jmenuje. Hudebník se v něm vrací ke svým největším úspěchům, ale také k těžkým ranám osudu.
O žádné z těchto věcí před kamerou mluvit neodmítl, ačkoliv některá natáčení odkládal - třeba to na hřbitově, kde leží jeho předčasně zesnulá první žena a syn. "Trvalo to jen deset minut, ale nebylo to jednoduché," vzpomíná Olga Malířová Špátová na návštěvu hrobu. Stejně statečně se zpěvák postavil k tématu normalizace a vystupování v televizních estrádách, za které se dnes stydí. "Ví, že je to součást jeho života a nemůže se za to schovávat. Hodně to o něm svědčí," míní dokumentaristka.
S Jandou natáčela dva roky a poznala jej jako člověka, "který je pořád jako malý kluk a kterého nelze nemít rád", jak říká. "Za slupkou tvrdého rockera se skrývá opravdu dobré srdce," myslí si. Na druhou stranu prý dokáže být bolestivě krutý a upřímný. "Kolikrát mi řekl, co si o mně nebo mojí práci myslí. Mám pocit, že právě proto kapelu celé ty roky udržel. Dokázal dělat nemilosrdné kroky, vyhazoval své blízké souputníky," vzpomíná třeba na osud kytaristy Ladislava Kleina, který dostal od Jandy v roce 1972 z kapely výpověď. V dokumentu vystupují právě i lidé, k nimž se zpěvák musel zachovat drsně, přesto na něj nezanevřeli. I to podle Špátové leccos vypovídá o jeho charakteru. "Všichni dorazili i na premiéru," poznamenává.
S nápadem, aby natočila portrét známého hudebníka a jeho skupiny, ji oslovili blízcí přátelé Petra Jandy, podobně jako v případě jejího dokumentu Karel z roku 2021 o Karlu Gottovi. "Velké osobnosti mi tedy do života přišly samy," konstatuje. To, že si o dokument k 60 letům Olympicu řeklo zpěvákovo okolí, pro ni bylo důležité; věděla, že jí to dá tvůrčí volnost. Podstatné bylo také Jandovo nadšení pro věc. "Ať je člověk slavný, nebo neznámý, pro mě zůstává zásadní, že si film vezme za svůj a nebere jako nepříjemnost, že musí natáčet," říká.
Už na jednom z prvních natáčení poznala, že práce s frontmanem Olympicu bude přesně taková. Bylo před Vánoci, Janda s jednou z malých dcer připravoval stromeček a porcoval kapra. "Měl na sobě srandovní zástěru a bačkory. Stál přede mnou člověk, který se nestylizoval. Bylo mu jedno, že je rozcuchaný a má doma nepořádek. To byla velká svoboda," oceňuje Špátová. Jandovo autentické vystupování doplnila čtyřiceti písněmi Olympicu, citlivě vybranými podle toho, k jaké životní etapě se muzikant zrovna vracel.
Jaký vztah má k hudbě slavné rockové kapely sama filmařka? Notoricky známé písně si vybavuje ze skautského tábora, kde je hráli na kytaru. Na koncerty se ale dostala až při natáčení a překvapilo ji, že nejsou jen "vzpomínací", poznamenává. "Samozřejmě hraje 60 let staré hity, ale nezasekl se na nich a jde dál. Je to mladý člověk a občas mu ani nestačíme," pozoruje. Sám Janda ironicky zmiňuje, že na nové desce pracuje "ze setrvačnosti, i když to po něm už nikdo nechce".
Podle Špátové je zpěvák i po osmdesátce tak energický i proto, že má téměř o 40 let mladší ženu a dvě malé dcery. "Ví, že tady pro ně musí být, že musí zůstat mladý kluk," říká. "Sama mám staršího muže a máme dítě, takže je to tak trochu i příběh mého života," dodává filmařka, která žije s pětasedmdesátiletým kameramanem Janem Malířem. I přes Jandův mladický drive se v dokumentu krátce objevuje téma konce života. To je podle zpěváka patrné na jeho poslední sólové desce z roku 2022, příznačně nazvané Asi se mi nebude chtít. Špátová zmiňuje, že o závěru života mluvili mnohem víc, nakonec se to ale do dokumentu, který má téměř dvě hodiny, nevešlo.
Důležité pro ni bylo zařadit scény ukazující, jak se zpěvák po začátku ruské agrese na Ukrajině ujal 12 ukrajinských žen a dětí, i když jej od toho někteří odrazovali. "Říkali, že to rozděluje společnost a že to nepatří do života muzikanta. Podle mě to tam ale patří naprosto zásadně, stejně jako dramatické 20. století, v němž žil. Vidíte jej pak nejen jako výtečného skladatele, ale také jako člověka, který pomáhá," říká Olga Malířová Špátová.
Janda se kvůli ukrajinským uprchlicím, kterým na devět měsíců poskytl útočiště, naučil základy jazyka. S ženami je stále v kontaktu. "Občas si telefonujeme, nedávno mě jedna pozvala do Oděsy na svatbu své dcery. Namítal jsem, že je tam bombardují. Odpověděla, že jen někdy," vypráví muzikant. K cestě do válkou zmítané země se nakonec neodhodlal. "Válka je svině," dodává.
Vůbec nejpodstatnější je pro Špátovou u každého dokumentu právě obecně lidská rovina, s níž se divák může ztotožnit, i kdyby slavného hudebníka neznal. "Je tam téma rozchodu, ztráty syna i nejbližších přátel. A také dočasný konec kapely Olympic, protože na ni přestali chodit lidi. Zachytila jsem také, jak dojatě mluví o své mamince, když na ni vzpomíná. To jsou momenty, které hledám," uzavírá.
