reklama
 
 

Glosa: Filmový večírek skončil. LFŠ opět dostála své pověsti

2. 8. 2015 10:00
Letošní ročník Letní filmové školy (LFŠ) navštívilo podle pořadatelů 5500 filmových fanoušků. Na filmovou přehlídku vzpomíná ve své glose Boris Hokr.

Uherské Hradiště – Koncem července a začátkem srpna se Uherské Hradiště již pravidelně mění ve velký filmový večírek. Což není žádné přirovnání, to je fakt. Takže je sice hezké, že jsme viděli spoustu filmů Orsona Wellese nebo znovuobjevovali velká vítězství Technicoloru, ale hlavně jsme si potvrdili, že v Uherském Hradišti opravdu chápou, že letní festival je v prvé řadě prázdninový festival – takový, jaký si dokážou udělat třeba v istrijském Motovunu (ten mimochodem letos zabodoval zmapováním francouzského filmového extremismu).

Na LFŠ se tak sice stále objevují přednášky a besedy se zajímavými hosty – od Fina Mikiho Kaurismäkiho přes íránského režiséra Mohsena Makhmalbafa po Brita Petera Stricklanda ze zahraničních a třeba Juraje Herze z domácích (v širším slova smyslu), ale upřímně řečeno, není to gró akce.

Filmový večírek, jak má být

Na LFŠ nejezdí ani tak jedinci chtiví filmy vidět, ale spíše skupinky přátel, které se chtějí prostě filmy a při filmech bavit. Projekce i debaty jsou tedy mnohem živější a uvolněnější (na druhou stranu také třeba otázky publika nejdou tolik do hloubky a jsou spíše do počtu). A kupříkladu sekce „půlnočních filmů“, která je jinde spíše milým bonusem, je zde jednoznačně jedním z hlavních „hajlajtů“.

Série filmů společnosti Cannon Films letos nabídla okázalou ignoraci logiky, hereckých výkonů, návaznosti scén a obecně dobrého vkusu i úžasných hlášek. Snad každého otaku (kteří jinak na LFŠ nemají moc na růžích ustláno) musela potěšit třeba tato odborná analýza: „Z lékařského hlediska jste, Christie, zcela zdravá mladá žena. Až na vaše enormně vyvinuté smysly a zájem o japonskou kulturu.“ Více prosím pěkně ve filmu Ninja III: Nadvláda.

Dalším velkým kladem zmíněné sekce byly lektorské úvody Jiřího Flígla, jinak jednoho z organizátorů Festivalu Otrlého diváka. Obecně se mi líbí, že má každý film svůj úvod, ale pravdou je, že nestačí vědět o filmu základní fakta – navíc ne nutně ještě s jistotou (Zrnko pravdy je skutečně druhým dílem knižní trilogie a skutečně vyšlo i česky) –, pár zajímavostí (páni, Brad Pitt a Edward Norton se naučili při Klubu rváčů vyrábět mýdlo, no tedy) a špetku klišé (opravdu je Vesnice filmem, kde začal úpadek režiséra Shyamalana?), je třeba je umět prodat – třeba i díky tomu, že máte dokonalou představu, co za lidi na vámi uváděný film jde. A v tomhle byl Flígl nepřekonatelný.

Většina ohlasů se tak stále vrací k tomu, že v Uherském Hradišti se dobře žije (děkujme bohu za otevírací dobu většiny zúčastněných gastronomických podniků… a jo, filmy byly taky super). Hezky to shrnul Jan Fišer ze skupiny Zrní: „Mám moc rád, když město začne žít svým vlastním tempem a životem. Když je ve vzduchu cítit, že se něco děje. A přesně tohle se mi líbí na Letní filmové škole.“ Zachyceno v půl třetí ráno, ve víru dění, takže tempo a žití potvrzeno. Uherské Hradiště má svou filmovou akci prostě rádo.

Filmy, které vás nenapadne shánět

Na druhou stranu se LFŠ nesmířila s tím, že by byla jen kulisou, a snaží se ve svém programu dát cosi navíc. Nebude se už jednat o snahu nabídnout filmy, které nikde jinde neseženete – to už v podstatě dnes není téměř ani možné. Nabízí ale často snímky, které by vás shánět nenapadlo, nebo jste je znali, ale kino je prostě kino.

Do první kategorie patří třeba snímky, které točil Karel Lamač za druhé světové války v Anglii (o tohle období se prostě zajímáme z jiných důvodů) – velký dík za ně! Do druhé pak skvěle obsazená sekce Nespolehlivý vypravěč – ta navíc ukazuje, že i zdánlivě profláklé kusy jako Šestý smysl nebo Obvyklí podezřelí mají na podobné akci své místo (většina sálu na projekci Šestého smyslu se přihlásila, že snímek ještě neviděla) – dvacet let je evidentně v éře DVD a internetových úložišť, kde se filmy hromadí a hromadí, celá věčnost.

Zároveň se LFŠ drží tradice studentských snímků. Jedním z nejzajímavějších byl letos rozverný Furiant, který nabídl mile paradokumentární pohled na formování realisticky kritické osobnosti Ladislava Stroupežnického, drže se podvratně dikce šaldovských čítanek. Právě na podobných snímcích se asi nejvíc drží LFŠ svých počátků, což vlastně potvrdila i autorka námětu k Furiantovi Kamila Dohnalová:
„Uvést Furianta na LFŠ pro nás znamenalo možnost oslovit velmi specifické publikum, které se značně až zcela liší například od diváků na karlovarském filmovém festivalu, kde měl film premiéru.

Sekce Visegrádský horizont se všemi svými podsekcemi dává filmovce další rozměr, neboť divákům umožňuje seznámit se se středoevropskou tvorbou včetně současných, krátkých či studentských filmů, což naplňuje další aspekt popularizačně-vzdělávacího charakteru přehlídky.“

Mimochodem, Furianta můžete zhlédnout zanedlouho i na pražském Střeleckém ostrově v rámci praguepride 11. srpna ve 20:30. K maturitě dobrý.

Osobně mě ale potěšila pozornost, která byla věnována visegrádskému prostoru, z jiného důvodu. Dokonalým příkladem snímku, který by mě nenapadlo hledat, bylo totiž Zrnko pravdy – adaptace skvělého románu Zigmunta Miloszewského, na které se autor sám scenáristicky podílel. A když jsem si dohledal, co mu provedli s předchozím románem Zapletení, tak se nedivím a smekám před tím, jak se povedlo do filmu převést životem unavený humor stárnoucího prokurátora a nedůvěru k fanatickému hurá vlastenectví (poznámka kněze, který se omlouvá, že nepřeloží hebrejský nápis přesně, protože daný seminář byl vždy první hodinu ráno a on byl unavený po organizaci pogromů, je nejlepším černým vtipem roku). Ano, film evidentně hodně ztratil v překladu, co se logiky a návaznosti odhalení týče, a třeba v úvodu okázale vykrádá Klub rváčů, ale i tak je to Miloszewski. Vřele doporučuji.

Stejně jako Lízu, liščí vílu. Maďarská kinematografie sice už nemá ten zvuk, ale pořád jsou tam lidé, kteří vám dokážou vyrazit dech. Příběh dívky, která hledá skutečnou lásku, přízraku, který všechny její amanty spektakulárně likviduje, a strážmistra Zoltána, který fandí finské country, disponuje vytříbeným stylem a ještě vytříbenější logikou, záhadnou kráskou i černým humorem.

Možná jsem si měl z akce pořádané Asociací českých filmových klubů odvést umělečtější zážitky, ale to nemohu sloužit. Vzdělání jsem si doplnil jen přiměřeně, aby se neřeklo, bavil jsem se však zcela nadměrně. A jsem zvědav, jaké zázemí připraví chystané Dny britského filmu a kultury zaměřené na snímky studia Hammer (ano, toho, v němž se proslavil Christopher Lee) a Jane Austenové, které se uskuteční 26. až 29. listopadu.

autor: Boris Hokr | 2. 8. 2015 10:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama