Sedmá část špionážně akční franšízy, kterou od čtvrtka promítají kina, začíná scénou z jaderné ponorky. A okamžitě se objevují pocity jako klaustrofobie či paranoia, které ke snímkům odehrávajícím se na takovém druhu plavidla patří. Ve filmu Mission: Impossible Odplata - První část však vedle typické hry na kočku a myš vstupuje do akce nový faktor jménem iluze. To, co vidí aktéři na svých čidlech a senzorech, neodpovídá realitě.
V podobném duchu se ponese celý dvouapůlhodinový film, u nějž je jednou z nejvíce "impossible" záležitostí napsat správně jeho název. Agent Ethan Hunt tentokrát čelí mnoha protivníkům, kteří se ženou za tajuplným klíčem, byť nikdo netuší, co se jím odemyká. Především se však tentokrát hrdinové musí vypořádat s nástrahami umělé inteligence, jež značně pokřivuje pohled na to, co je skutečné a co nikoli.
Základní premisa snímku, že nelze snadno oddělit realitu od triku či hry, dělá tuto misi agenta Hunta opravdu nemožnou. Jak se s tím Tom Cruise a celý štáb vypořádali? Také pomocí pozoruhodného triku. Namotali diváky do pletich připomínajících ty nejbláznivější bondovky, ale tak jako protagonisté ani publikum nemá ten nejdůležitější - v tomto případě interpretační - klíč.
Série, která snad až na úplné počátky vždy oscilovala mezi vážností a nadsázkou, tentokrát nenabízí uspokojivé východisko, nakolik lze věci ve filmu brát vážně. Obzvlášť když jde o zhruba 160 minut dlouhou první část, v níž hrdinové napříč různými lokacemi od Jemenu přes letiště v Abú Zabí a odbočku v Benátkách po vlak pádící rakouskými Alpami hledají tajemný předmět, aniž by se vyřešilo proč vlastně. To je pochopitelně starý trik, na kterém stojí nejklasičtější žánrová díla Hollywoodu včetně mnoha filmů Alfreda Hitchcocka. A jde vlastně jen o spouštěč další a další akce.
Jenže v nové Mission: Impossible jsou debatní přestávky a jiná dějová intermezza až moc dlouhé, a navíc působí dojmem, jako kdyby ty diskuse o povaze umělé inteligence a poutech mezi protagonisty někdo chvílemi myslel vážně, zatímco vzápětí už si dělá legraci z žánrových klišé.
Přitom se tu třeba s postavami - obzvlášť těmi ženskými - zachází mnohdy tak, jako by byly zcela nahraditelné, zaměnitelné, přeprogramovatelné. Těžko k tomu zaujmout stanovisko, když je tento zašmodrchanec dosud nekompletní.
Pokud ale necháme stranou nešvar dnešního Hollywoodu točit zásadně dvojfilmy a nutit publikum sledovat pahýly? Tak je to stále místy enormně zábavný příspěvek do oblíbené ságy, v němž jedenašedesátiletý Tom Cruise dokazuje, nakolik je ve svém věku čilý a akceschopný jako zamlada.
Když se děj odehrává v Benátkách, automobilové honičky kolem kruhových objezdů i spletitými uličkami připomenou tradici italských crazy komedií. V pouštní přestřelce i komplikované hře s falešnými identitami na letišti a s tím, kdo je tu zloděj a kdo okradený, se ozve třeba tvorba režiséra Paula Greengrasse a jeho práce na bourneovských filmech, založená na přepínání mezi mnoha protagonisty i perspektivami. Jindy tvůrci pro změnu citují a variují jeden z nejbláznivějších bondovských kousků Pierce Brosnana.
Závěrečná akční sekvence ve vlaku dovede být jak patřičně přemrštěná, tak velmi napínavá a nápaditá. Místy dojde na drobné pochyby, proč Tom Cruise v některých scénách hraje tak málo a proč při záběrech zblízka působí, jako kdyby si někdo jiný navlékl gumovou masku s jeho tváří - převlékání identit je jedním z motivů filmu. Po každém podobném zaváhání ale obvykle přijde moment, kdy si herec zase ukradne celou "show" pro sebe.
Poslední Mission: Impossible se pokouší přenést celý ten studenoválečný "žánr" filmů s tematikou jaderné hrozby do současnosti. Což dává smysl, neboť paranoia z bomby dnes zase začíná být téma. Zároveň se tentokrát do hry vkrádá otázka, jak by vypadal konflikt v době, kdy nejde jen o mocné s prstem na červeném tlačítku, ale také o počítačové entity, jež nabyly vědomí a inteligence.
Toto téma ve snímku místy působí legračně, jindy ale hrátky nelidské entity vtipně proměňují pravidla. Například když se hrozba nukleární exploze místo leitmotivu filmu stává v jedné scéně drobným puzzle, které je třeba vyluštit. Ze strašáka je náhle jen podivný rozmar počítačového vědomí.
Mission: Impossible působí proti předchozím dvěma dílům v režii Christophera McQuarrieho rozpačitějším dojmem. Klidně je ale možné, že jeho konceptuální hru s žánrem a publikem plně doceníme teprve po uzavření příběhu. Ani teď to není žádný přešlap, jen nejnovější Cruiseova jízda špionážně-akčním terénem místy vyznívá úmorně, ať už je to naschvál, či nikoli.
Ubylo hercova nepostradatelného úsměvu, prozatím ale nedošlo k pocitu, že on sám by byl nahraditelný. Když se řítí na paraglidingovém křídle vstříc dalším dobrodružstvím, nakonec stejně převládne dojem, že na té snaze vyrobit podivuhodnou nevážně-vážnou bondovku je něco fascinujícího.
Film
Mission: Impossible Odplata - První část
Scénář a režie: Christopher McQuarrie
CinemArt, česká premiéra 13. července.
