Návrat Matta Damona do hlavní role a Paula Greengrasse k režii byl očekáván s napětím, obzvlášť po nepovedeném „vedlejším produktu“ z bourneovského univerza, rozpačitém Bourneovu odkazu z roku 2012, v němž byl Bourne, tento „Bond pro 21. století“, přítomen jen v názvu.
Snímek Jason Bourne legendě dostojí. Jedna z otázek, která se vznáší i napříč americkými recenzemi, však zní: je návrat staré známé písničky dostatečným uspokojením?
Úspěch bourneovské série stál především na dvou věcech: na postavě agenta, ze kterého CIA vyrobila elitního zabijáka, připravila ho o paměť a on se vzepřel svému osudu, a na oslnivém režijním zpracování, které z akčních scén činí napínavý labyrint. Bourne byl vždy zároveň vraždícím strojem i zranitelnou postavou a těkavá, přitom až matematicky přesná režie odrážela povahu tohoto „stroje“, v jehož paměti se rozprostírají obří trhliny.
Už první díl v režii Douga Limana, česky nazvaný Agent bez minulosti, pohlížel v rámci akčního žánru velmi realisticky na chování muže, který se potýká se ztrátou paměti a zároveň s tím, že je schopen zabíjet. A to neuvěřitelně rychle.
Greengrass v obou pokračováních přidal k realistickému herectví intenzivní styl založený na rychlém střihu, ručních kamerách a komplikované choreografii akce, která přesto připomíná autentickou špinavou improvizaci.
Když se nyní ve čtvrtém díle opět rozvíří nekalé machinace uvnitř CIA, které mají vést k ještě většímu dohledu nad občany, agent Bourne už dávno nebojuje proti této instituci, která mu ukradla život a vzpomínky.
Ukrývá se v anonymitě ilegálních boxerských zápasů a už v úvodní scéně dává režisér Greengrass najevo, že tentokrát bude vše velmi přímočaré. Zápas lakonicky končí první ranou, a tím jediným úderem a náhlým střihem úplně jinam dokáže režisér představit Bourneovu rezignaci na svět kolem něj i to, jak moc do nového prostředí, které mu skýtá mimikry, nepatří.
Mattu Damonovi šediny sluší, jeho prošedivělý Bourne už není zranitelným agentem ve víru událostí. Jde o unaveného profíka, který ztratil, co mohl. A nyní sice hledá další odpovědi, mimo jiné jak to bylo se smrtí jeho otce, pracujícího též pro tajné vládní instituce, ale divák už jeho počínání sleduje trochu zpovzdálí.
Snímek Jason Bourne je navíc celý vystavěný takřka geometricky, rámují ho tři impozantní akční scény, ale jinak sledujeme osamělé hrdiny, neustále v pohybu, ale mnohem častěji v chůzi než v běhu, kterak komunikují přes mobilní technologie, lapení v síti mocenských i mezilidských vztahů na dálku.
Herec Tommy Lee Jones coby nový šéf CIA dokazuje, že málokdo umí zahrát pragmatického tvrďáka tak přesvědčivě jako on, stále lepší Alicia Vikanderová coby nová agentka a Bourneova spojka nemá příliš prostoru hrát, ale stačí jí jediný křehký výraz, aby svou postavu oživila. A charismatický „záporák“ Vincent Cassel se může spoléhat čistě na to, že je.
Vlastně nic v tom filmu není špatně, ale něco mu přesto chybí, jen se špatně identifikuje, o co se jedná. Paul Greengrass už dvakrát vstoupil do stejné řeky a podruhé překonal sám sebe. Třetí díl bourneovské série obsahoval akční sekvence na samé hranici vstřebatelnosti, rychle stříhané, komplikované, přesto přehledné. Víc informací už divák vstřebat zákonitě nemůže. Jako by si toho nyní byl Greengrass vědom, jako by i akční scény čtvrtého dílu byly jen mementem a odleskem těch předchozích.
Greengrass stále umí bleskurychle nastřihnout uprostřed automobilové honičky záběr s vozy pohybujícími se opačným směrem než před zlomkem vteřiny, aniž by divák ztratil přehled. A nebojí se toho využít. Ale režisér tentokrát ukazuje i v akčních scénách unaveného Bournea, který jde rovnou a bez okolků za svým cílem. Stále v nich hraje roli improvizace a účelná rozhodnutí provedená během okamžiku, ale také přímočará, velmi fyzická destrukce, jíž vévodí obrněný vůz pohybující se prostorem jako tank.
Přestože už je mnohem těžší Bourneovi fandit a přestože i všechny aktuální narážky na Snowdena a další aféry dnešní doby internetu a sociálních sítí působí poněkud strojeně, stále jde o film, ve kterém je od začátku do konce na co koukat.
Je přesný jako matematická rovnice, což je úctyhodné. Ale ve chvílích, kdy má působit na city, kdy jsou ve hře čistě osobní motivy jako pomsta, k plnému diváckému uspokojení nestačí ocenit rychlé, elegantní a přitom brutálně silové rozhodnutí, které Bourneovi zachrání život.