Tato bajka, jak zní podtitul díla za 120 milionů dolarů, chce mluvit o dnešku a budoucnosti. Minulost ji ale dohání víc, než by si přála. Od uplynulého čtvrtka Megalopolis promítají česká kina.
Film s minulostí pracuje neustále a záměrně. Město, které chce Adam Driver v roli Cesara Catiliny proměnit k lepšímu pomocí speciální technologie, je trochu New York, trochu Metropolis ze stejnojmenného klasického sci-fi z roku 1927 a také jakási futuristická verze antického Říma. A celý snímek - vedle toho, že má prvky bajky a všichni jsou v něm zjednodušení na archetypální bytosti - působí jako variace na nějakou značně bizarní tragédii od Williama Shakespeara.
Francis Ford Coppola patří k tvůrcům, kteří dlouhodobě protestují proti dnešnímu Hollywoodu. V 70. letech minulého století přitom jeho generace takzvaného Nového Hollywoodu vnášela do americké kinematografie svěží podněty, autorský přístup i filmovou řeč inspirovanou evropskými trendy.
Nyní jako by dávno etablovaný autor klasik Apokalypsa či Kmotr, patřících do filmového kánonu, chtěl Hollywoodu vzdorovat. A pracovat zcela svobodně.
Megalopolis je zjevnou poslední tečkou v kariéře pětaosmdesátiletého muže, který kvůli snímku musel prodat část vinic, aby do něj investoval z vlastní kapsy 120 milionů dolarů, v přepočtu skoro 2,8 miliardy korun.
I díky tomu se Coppola při natáčení nemusel ohlížet napravo nalevo. Výsledkem je podobný boj s větrnými mlýny jako jiný desítky let vznikající projekt: Muž, který zabil Dona Quijota od režiséra Terryho Gilliama. I ten ostatně nyní chystá film, jenž nechce ani zčásti financovat hollywoodskými penězi.
Quijote i Megalopolis, v nichž shodou okolností hraje hlavní roli Adam Driver, jsou silně, až umanutě osobní díla. Hrdinu lze snadno číst jako alter ego tvůrce.
Cesar Catilina chce proměnit tvář zkorumpovaného, morálně prohnilého města, starosta jej však osočí z toho, že zabil svou manželku, a také další proti protagonistovi osnují komploty.
Megalopolis je plná úlisných padouchů, přepjatých emocí, vizuálně extravagantních scenerií. I krásných žen, z nichž se snadno mohou vyklubat femme fatale.
Coppola záměrně listuje čítankou filmových postupů - od pradávných a roztomile neobratných, jako jsou lístky v kalendáři označující plynutí času, přes rozdělování plátna na více obrazů v duchu kinematografie 70. let až po opulentně přebarvená "barokní" 80. léta a digitální výjevy připomínající halucinace, jimiž trpí spořič obrazovky na počítači někdy z přelomu milénia.
Mnohé z toho zjevně udělal naschvál. Megalopolis má být trochu nevkusný dystopický svět, který může spasit jedině architekt oplývající prostředky i vizí.
Je to pozoruhodný paradox. Coppola jako by na jedné straně stál proti systému a jeho otupujícím účinkům, avšak na druhé straně horoval za silného průmyslníka, jenž jediný dokáže zakročit proti bezpráví.
Coppola patří k umělcům, kteří stejně jako třeba vrstevník Martin Scorsese kritizují komiksové filmy coby jeden z příkladů toho, kam se Hollywood vyvinul. Přitom navzdory formálně zcela mimoběžným postupům, dalece vzdáleným mainstreamové podívané, nyní vytvořil podobně banální vyprávěnku o střetu dobra se zlem.
Zatímco ty lepší a ambicióznější komiksové snímky o vlivných milionářích disponujících pokročilou technologií bývají syrové, realistické a kritické vůči protagonistům, Megalopolis podobnou postavu staví na piedestal.
Cesar Catilina ovšem není Batman, spíše připomíná "vizionáře" typu Elona Muska, třaskavou směs přemrštěného ega a ambic, která může být svůdná i opojná, ale také nebezpečná.
Podobně se lze dívat na Megalopolis. Jako na podivuhodný relikt velikášských rozměrů i záměrů, v němž se hovoří latinsky, jindy se - občas i doslova - cituje ze Shakespeara, ale přitom jde jen o horečnatý sen odsouzený k tomu, aby brzy vyvanul z paměti.
Coppola pracuje s jednoduchými postavami, spoustou symbolů, motivy zrady a lásky známými z tragédií, avšak zříká se klasické vypravěčské struktury. Divákům nabízí spíše sérii výjevů, které chtějí být intenzivní, až zahlcující.
Megalopolis není alternativou k současnému Hollywoodu. Spíše ztělesněním kinematografie z jakési alternativní reality, kde film nikdy nevznikl a kde se jen občas nahodile používají některé jeho postupy.
Jinak sledujeme směs pradávných, často teatrálních dialogů a gest, které v sobě nicméně mají jistou, byť poněkud perverzní, působivost.
Smutné je, že tento počin více vypráví o vizionáři než jeho vizi. O samotném městě a jeho fungování se tu - kromě jednoduchých alegorických pravd - nedozvíme skoro nic. Jen si můžeme tu a tam užít drobnosti toho typu, že ze sportovní haly Madison Square Garden se stalo jakési futuristické koloseum.
Ambiciózní tvůrci často dají vše, co mají na srdci, do svého debutu. Coppola dal úplně vše do svého pravděpodobně posledního snímku. Megalopolis je gejzír nápadů a imaginace. Gejzír, kde se stírá rozdíl mezi subtilním a banálním. Svět sám pro sebe. Zůstává však otázkou, kdo do něj dovede vstoupit a bude v něm rád pobývat.
Film
Megalopolis
Scénář a režie: Francis Ford Coppola
Film Europe, česká premiéra 17. října.
