Platí to zejména v případě, kdy navštěvuje tamní elitní, nekonvenční divadelní střední školu, v níž se řeší Herectví s velkým H nebo vztah k Umění. A studium vede charismatický, zbožňovaný učitel Kingsley, který má manžela a sám kdysi vystupoval v broadwayském muzikálu.
O tuto výchozí situaci se opírá próza Cvičení důvěry, kterou v překladu Alžběty Kalinové nedávno vydalo nakladatelství Host. Za oceánem před třemi lety získala Národní knižní cenu, a protože rafinovaně ohmatává témata šířená hnutím #MeToo, stala se bestsellerem.
Hlavními hrdiny první části jsou dva studenti z různých společenských poměrů: zatímco Sarah bydlí jen s pracující matkou, David je finančně zajištěný. Prožijí spolu posedlost, intenzitu i úzkost první lásky, jež skončí hořkým rozchodem - menším dílem proto, že si každý jinak představuje roli, jakou by měl ve vztahu hrát. Větším dílem ovšem proto, že si napětí mezi nimi povšimne teď už šarlatán a diktátor Kingsley, načež se rozhodne ho využít.
Původně nevinná divadelní cvičení důvěry, odehrávající se kupříkladu ve tmě, během nichž se student musí spolehnout na druhé, nenápadně přerůstají v jakousi citovou pornografii: neboli v duševní muka obou mladých lidí, s nimiž pedagog zachází jako s loutkami.
Druhá část vyprávění se po letech soustřeďuje na vedlejší postavu, v Sařině verzi událostí nazvanou Karen. I ona se zjevně kdysi jako nezkušená a křesťansky vychovaná dívka stala obětí jiného pedagoga, který na tutéž školu zavítal z Velké Británie. Přičemž to, co se mezi nimi přihodilo, nyní Karen vnímá hlavně s ironií dospělého jedince. Který navíc, jak prozrazuje volba slov, prošel psychoterapií.
I třetí část knihy se točí kolem mladé ženy. Jmenuje se symbolicky Claire a chce mít jasno stran své minulosti. Napřed to vypadá, že také jí hrozí obdobná past nastražená mužem, který bezostyšně využije převahy dané věkem, fyzickou silou, a především mocenským postavením či vzdělanostním kulturním zázemím. Prozradit víc by se nehodilo.
Román Cvičení důvěry se tak primárně zabývá mezilidskými vztahy: mezi muži a ženami, učiteli a žáky, rodiči a dětmi a třeba také mezi děvčaty navzájem - dle okolností se umí chovat nejen empaticky, ale také nemilosrdně, až krutě. Jak ale poznamenal spisovatel John Boyne v recenzi pro list Irish Times, zároveň tu jde o důvěru mezi autorem a čtenářem.
Tady se Susan Choiová vydala docela daleko. Pomineme-li fakt, že využívá motivu románu v románu nebo hry ve hře, zásadně rozvíjí teorii, kdo že je takzvaný spolehlivý vypravěč. Každá postava v knize si vytváří příběh o svém životě, jímž buduje vlastní svět - a ostatní se v něm nemusejí poznat, respektive ho mohou popřít.
Ještě podstatnější je problém takzvaného časově podmíněného společenského narativu, to znamená obecně přijímaného způsobu, jakým píšeme a mluvíme v našem případě o souhlasu k sexu, potažmo jeho možné nejednoznačnosti. Konkrétněji: zda byl učitel, který měl vztah se studentkou, násilník či přinejmenším predátor. Nebo zda se po letech stal obětí honu na čarodějnice, rozpoutaného kulturními střety mladší generace.
Susan Choiová napsala první verzi rukopisu v roce 2017, kdy americká média propírala skandály hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina. A kdy se začaly důkladně rozebírat otázky důvěryhodnosti či objektivity včetně toho, kdo si může přivlastnit čí vyprávění, a tím ho ovládnout.
Třiapadesátiletá autorka románu absolvovala uměleckou střední školu v americkém Houstonu. Když roku 2015 začala učit tvůrčí psaní na Yaleově univerzitě, zjistila, jak intenzivně se teď nejen tamní vysokoškolské prostředí snaží popasovat s takzvaným kulturním přivlastňováním nebo dříve nepředstavitelnými limity svobody slova. Coby matka puberťáků si Choiová zároveň musela ujasnit, do jaké míry hodlá či naopak nehodlá chránit svoje potomky.
Čímž budiž řečeno, že u nás dosud neznámá autorka napsala hodně dobrý, temný a aktuální příběh dospívání. Rozjíždí se obvyklými obsesemi typu kdo má co na sobě, záhy se nicméně posouvá k závažným tématům jako zrada, pomsta, ponížení či závist. A pokud ve shodě s literárními vědci připustíme, že beletrie je jedním ze způsobů poznání, bez předem přichystané ideologie, a tudíž nedogmaticky ukazuje, jak nelehké, ošidné a sporné je hledání hranice v poutech, jež mohou vzniknout mezi fascinujícím učitelem a naivním žákem vzhlížejícím k autoritě.
Cvičení důvěry už jen strukturou naznačuje, že takovou hranici paušálně vytyčit nelze. To však neznamená, že není nezbytná. Protože když neexistuje, někdo to může šeredně odskákat, ukazuje kniha. Nejspíš proto ji mezi nejlepší tituly roku zařadil někdejší americký prezident Barack Obama, známý mimo jiné tím, že se zajímal o etický rozměr svých rozhodnutí i činů. Příhodnějšího doporučení netřeba.
Kniha
Susan Choiová: Cvičení důvěry
(Přeložila Alžběta Kalinová)
Nakladatelství Host 2021, 304 stran, 379 korun
