Recenze - Všechny jednoduché vztahy s realitou byly už navždy ztraceny, píše nehasnoucí polská literární hvězda Olga Tokarczuková. Její eseje a příležitostné texty vydalo pod názvem Okamžik medvěda nakladatelství Host.
Jde o jakousi knihu střepů, zdánlivě nesourodých pozorování a úvah. Texty se na stránkách knihy povalují jako naplavenina na mořském břehu. Obroušené a vybělené zbytky jakési reality, pozůstatky, které se odlámaly z civilizace při bolestném přerodu do nového tisíciletí.
Přesto se během četby postupně vynořuje jasný směr, kterým se myšlenky polské prozaičky ubírají. Jako při věštění z kostí nebo kávové sedliny dostává ta zvláštní textová změť svůj význam, začíná ke čtenáři promlouvat naléhavým, silným hlasem.
Naplno se to projeví až v závěrečném oddílu knihy. V textu, který dal onen záhadný název celému souboru, Tokarczuková popisuje zážitek z dětství, kdy jako holčička cestou pro noviny uviděla ve frontě u trafiky medvěda. Malá Olga dostala hrozný strach a utekla domů, kde jí ale rodiče samozřejmě nic nevěřili, a navíc ji obvinili z toho, že lže a jen se snaží vykroutit ze svěřeného úkolu.
Tokarczuková si tedy postupně přiznává, že medvěd uprostřed města asi opravdu být nemohl, ale zároveň s tím zažívá první masivní otřes reality. Ať šlo o dětskou představu, nebo ne, její strach byl skutečný, její představa způsobila stejnou hrozbu, jakou by vyvolal opravdový medvěd. Uvědomila si náhle bolestně onu osamělost lidského vnímání a prožívání. Kde se lidé setkávají ve svém chápání reality? Co je to skutečnost? To znepokojující slovo, které se často používá, ale nikdo jej uspokojivě vysvětlit nedokáže.
Po zjevení medvěda
Od té doby v celém svém životě cítí, že společenský život, kontakty s jinými lidmi, věda, média i umění jsou jen těžce vydobytá, těžce ujednaná území "reality" nebo "pravdy", která se velmi snadno mohou zhroutit, rozpadnout v prach. Onen "okamžik medvěda" jí ale zároveň připomenul ohromnou sílu lidské představivosti, fantazie, která může fatální osamocení člověka překonat, může být skutečnou cestou k druhým lidem.
Touto cestou se Tokarczuková dostává k úvahám o literatuře, o tom království jiných, fiktivních, neexistujících vesmírů. Literaturu chápe jako gigantickou nádrž všech variant reality, člověk do ní může vstoupit jako do Matrixu, odpojit se od svého světa a na chvíli si obléknout cizí identitu. Tuto schopnost je třeba procvičovat a prokrvovat, ale teprve skrze ni "skutečnost" roste, rozpouští se všechny šovinistické, nacionalistické, egocentrické a antropocentrické představy.
Když lidé věřili, že svět je plochý, byl plochý, píše Tokarczuková a upozorňuje na to, jak se proměňovala mentální mapa našeho světa. Jaké ohromné přesuny a transformace celého univerza se kolem nás odehrávaly. Země se nejdřív pod našima nohama z placky změnila v kouli, pak se s rachotem celé nebeské klenby přesunula ze středu vesmíru na oběžnou dráhu Slunce, vesmír se několikrát rozprostřel do nekonečna a zase se smrštil, Bůh byl jako nepohodlný nájemník v kosmu několikrát přemístěn a nakonec byl ten "velký hodinář" úplně vystěhován za jeho hranice - a pro mnohé vyškrtnut docela.
V každé z těchto fází se našlo dost logických důkazů, které danou teorii "vědecky" podpořily. Svět se nám před očima zcela jistě opět radikálně změní, ale my přesto trváme na svém zdravém rozumu, na jediné verzi skutečnosti, které se držíme. Je s podivem, že se někdo odváží vyslovit větu: "Jsem realista!"
Tokarczuková uvažuje o literatuře jako o cestě za tento kostnatý druh přemýšlení. Uvědomuje si, že každý člověk i společnost jako celek vždy operuje s nějakým zatuhlým fiktivním světem. Literatura by měla přicházet s jinými variantami, znejišťovat, komplikovat svět - v tom nejlepším slova smyslu.
"Literatura je jako lampa, v jejímž světle se známé stává neznámým, jasné nejasným, naše se stává cizím a bezpečné podezřelým."
V globalizovaném světě jednadvacátého století není nic potřebnějšího než schopnost vidět věci z více úhlů, respektovat stanoviska jiných kultur, nedémonizovat cizí a neznámé. Uzavřít se do svého malého polského, českého, evropského nebo západního snu je kulturní sebevražda.
Sex nemůže být osvobozen
Tokarczuková upozorňuje, jak silná je v lidech potřeba mýtu. Rozebírá mýtus národa, státních hranic, všech fiktivních bariér mezi lidmi včetně nejintimnější mytologie pohlaví a sexu. Jeden z nejsilnějších textů knihy s názvem Darkroom post coitum v jemné drobnokresbě popisuje onu záhadnou zapovězenou oblast, do níž jsme odsunuli naši sexualitu.
Fiktivní svět rozkoše, ve kterém se veškerá naše pěstěná racionalita převrací naruby. "Pokud je sex přirozený, proč nám připadá tak nenormální, cizí, zahalený studem?" píše autorka. Popisuje ony zlověstné temné komory v nočních klubech, ukrytých hluboko v traktech budov, ještě kdesi za toaletami, v nejodlehlejších místech v podzemí města, do jejichž temnoty se návštěvníci noří, aby své fantazii sundali náhubek.
Jestli je město otiskem lidské psychiky, tyto místnosti jsou branou do nevědomí, do oblasti, kde končí rozum a začíná říše toho animálního v nás. "Zdá se, že lidský sex nemůže být osvobozen a právě to je jeho podstata. Potřebuje tajemství, úkryty ve tmě." Potřebuje fantazii, bez ní ztrácí všechno, stejně jako se darkroom - to království erotických snů - za denního světla mění v obyčejnou vykachlíkovanou místnost, mění se sex bez fantazie v pouhý komický atletický úkon.
Nenechat realitu zvětrat
Eseje Olgy Tokarczukové vznikaly v poměrně dlouhém časovém záběru, pokrývají období zhruba deseti let, a je tak možné pozorovat, jakým způsobem krystalizují témata a úvahy, které autorka soustavně rozvíjí. Je to velmi organický proces - spíše než k esejistice má blíže k zahradničení.
Autorka nechává své myšlenky klíčit a volně růst. Nechává je, ať se spojují do různých uzlin a vytvářejí síť, jakousi osobní teorii literatury i světa. Teorii, která jako živý kořenový systém prorůstá skrz veškeré její texty. Své čtenáře vytrvale upozorňuje, že pokud odmítneme vidět svět v jeho složitosti, naše realita zatuhne, znehybní a zvětrá. A stejně jako křehké stéblo trávy dokáže prorazit asfalt, dříve nebo později se objeví nová myšlenka, která naši skálopevnou realitu bolestivě roztrhá na kusy.
Olga Tokarczuková: Okamžik medvěda. Host 2014, 198 stran, 195 korun
