Recenze – Největší zvukový ateliér v Evropě, MAX na Barrandově, se stává místem schůzky šestice mužů. Producent, dva scenáristé, kameraman, režisér a producent. Společně chtějí spáchat skutečný český velkofilm za tři sta padesát mega. Ale vždycky může být ještě lépe, proto čekají na slečnu Sabinu. Slečna Sabina se totiž vyzná. Ale slečna Sabina je taky mrcha. Její podraz bolí, ale to není nic proti tomu, když ji za malou chvíli najdou mrtvou. Ano, někdo půjde sedět, ale hlavně – film je v ohrožení!
Šest nevinných – s podtitulem Román na šest nádechů – se tváří jako klasicky neklasická detektivka. Parta podezřelých, ideálně v jedné místnosti, každý z nich s vlastními důvody, proč zabít sladkou bestii Sabinu. Jenže nenastupuje žádný detektiv s vycvičenými šedými buňkami, žádná moudrá babička ze zákulisí nenapeče buchty a neusvědčí vraha pomocí formičky na bábovku a pletací jehlice. A ani nepřijedou drsní a životem ošlehaní detektivové...
Tedy, oni přijedou, ale nečekejte procedurálku. A nečekejte ani žádné střílení, brutální policejní nátlak nebo tak něco, kde se bude vyšetřovat a konfrontovat až k odhalení. To pojede jaksi na vedlejší linii. Pozornost se soustředí na ony podezřelé, kteří postupně vyprávějí své verze událostí... a vám rychle dojde, že jednak počet pravdomluvných se limitně blíží nule a jednak že „nevinný“ je hodně široký pojem. Ale hlavně zjistíte, že formát téhle netradiční detektivky opravdu dává smysl.
Šestero hlasů zločinu
Kniha totiž vznikla v tandemu šesti autorů, kteří se střídali v psaní pěkně lidem na očích – v jednom z pražských knihkupectví Neoluxor, v přímém přenosu po internetu, během 72 hodin v polovině letošního září. Když nepsali, dávali rozhovory, organizovali, rozebírali další směřování zápletky nebo psali deníky. Byla to prostě show. Která ale nezastínila samotný text. Ten sice strhne pozornost především okolnostmi svého vzniku, ale udrží ji pak čistě vlastní kvalitou.
Jednotliví spisovatelé v něm přitom mají svá alter ega, jejichž ústy vypráví celý příběh. Jiří Walker Procházka, klasik české fantastiky a kmotr domácí akční školy, se přerodil v hromotluckého producenta Waltera, který nepotřebuje „předvádět aroganci, protože arogantní je“. Povídkář a básník Přemysl Krejčík se vžil do naivního a směšně zamilovaného kameramana Ševčíka, „slabého kusu“ mezi filmařskými hyenami.
Do bezskrupulózního gangstera-producenta Siváka se vtělil autor temně laděných próz Jan Sviták – jinak autor původního konceptu (v roce 2012 podobně v jednom zátahu napsal text Jedním dechem). Detektivkářské zkušenosti zužitkoval Lukáš Vavrečka aka scenárista Vávra, který krade nápady a kumšt staršího kolegy Pecky neboli matadora sci-fi i westernů Josefa Pecinovského. A režiséra Branského si střihl nositel ceny Magnesia Litera David Zábranský.
Vzniklo šest postav, které možná mají tendence dokazovat, jak umí jejich duchovní otcové slavné wisecracky, ale nakonec i k nim přistupují z trochu jiných pozic, a román tak nabízí opravdu šest osobností, které se snaží čtenáře získat – ne nutně na svou stranu, ale ke svému úhlu pohledu. Krom jiného to znamená nula střílení, ale o to víc dialogů. Tam rychlých, tady pábitelských a onde jízlivých, ironických nebo jen posměšných.
Scéna, klapka, vražda
Autorský sextet navíc těží z filmařského prostředí. Nejde pouze o pozadí, v němž se hraje o realizaci velkofilmu Žižka (kterýžto projekt – a ne osamoceně – skutečně existuje), ale i o jednoduché vysvětlení, proč se nakonec každá z postav ukáže být ukázkovým zmetkem. A také se ušetří za kulisy, pardon, za dohledávání reálií – film je sice fascinující svět, ale pro detektivku z preprodukce, navíc v rychlém tempu odsýpající detektivku – toho opravdu moc nepotřebujete.
K onomu tempu se pak sluší dodat i to, že kapitoly se drží pod nějakých dvacet stránek a logicky se tak nesnaží zaujmout vyumělkovanými popisy, ale hlavně dialogy a monology – ostatně i proto tolik již zmíněných wisecracků. Prostředky sice možná tradiční, ale vzhledem k okolnostem prostě a jednoduše funkční. Na úvod tak vykopne míč Jiří Walker Procházka (ten si podobný styl ostatně nacvičil i v nedávné detektivce Mrtvá šelma, které se dostane v Šesti nevinných svérázné pocty v podobě vyšetřovatele Štolby). Pak se ke slovu dostane monologický Krejčík, zpátky na dialogovou vlnu (spíš tedy slovně přestřelkovou) naskočí Jan Sviták...
David Zábranský i Lukáš Vavrečka vysekli ukázkové pozéry a vyloženě příjemným překvapením je starý Pecka Josefa Pecinovského. Zatímco autorovy poslední sci-fi byly až nepříjemně ukotvené v atmosféře a představách osmdesátých let minulého století, zde je jeho oceňovaný, ale finančně neúspěšný scenárista s papírem na Alzheimera (což se na policii hodí vzhledem k počtu kostlivců ve skříni) ukázkové, v bludech o vlastní prohnanosti žijící senilní hovado, které funguje jak ve své uplakanosti, tak pokusech o vyběhnutí s mocí úřední. Vzhledem k vkládaným očekáváním je právě on nejpříjemnějším překvapením.
Samotné střídání perspektiv zaškobrtne paradoxně jen ve společných kapitolách, kdy nemají jednotliví tvůrci dost času naskočit zpátky na vlnu a postavy se jaksi dvojitě dostávají do nastavení, ve kterém by už měly být (nebo před chvílí byly). Jinak se ale Šest nevinných ukazuje být přehlídkou jednoduchých, účelných rozhodnutí, ze kterých bylo vyždímáno maximum.
Ne, výsledek není hlubokomyslnou kritikou systému filmového průmyslu ani moderní, zkorumpované společnosti – i módní téma uprchlíků je podáno tak, aby ladilo se světonázorem režiséra Branského. Šest nevinných je povedeným experimentem, který ukazuje, v čem jsou zúčastnění autoři silní, a spolehlivě pobaví.
Vzhledem k prostředí je navíc vyloženě radost číst a představovat si filmovou nebo divadelní adaptaci – protože tady by se kluci režisérský i herecký opravdu vyblbli stejně jako čtenáři. Spisovatelský tým jim ukázal dobrou cestu.
Jiří Walker Procházka – Josef Pecinovský – David Zábranský – Lukáš Vavrečka – Přemysl Krejčík – Jan Sviták, Šest nevinných – Román na šest nádechů, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2015, s. 224.
