Recenze – Julie přišla během těhotenství o nenarozenou dceru, rozhodne se proto adoptovat nechtěné romské děvčátko. Zapřísahá se, že z ní stůj co stůj vychová “normální českou ženu”. Pod hávem lži, že za barvu pleti malé Agnes může kubánské slunce a že hudební rytmy jí do vínku daly karibské kořeny, destruuje vše, co je v dívce původem vrozené. Ani na vteřinu neuvažuje nad možností ponechat dceři, co je jí přirozené, namísto toho tvoří přísný plán výchovy a směle se řítí do vztahové záhuby.
Autorka volbou tématu projevila nenápadnou odvahu, otevřela společenské téma, nikoli však jako zkratkovitou kritiku české společnosti a předsudků; zvolila demonstraci na tak křehkém materiálu, jakým je vztah matky s dcerou, že by bylo až hrubé jakoukoli prvoplánovost záměru v jejím případě spatřovat.
Netlačí na čtenáře, nesnaží se ho přesvědčit o své univerzální pravdě, jen ukazuje jednu z možností. Nastiňuje možné důsledky nesprávného přístupu. Obě její ústřední postavy – matka i dcera – nejsou černobílé či jednoznačné, naopak jsou proměnlivé, opravdové a bytostně lidské. Jejich vztah je plný emocí, výkyvů a především příčin a nutně nastalých následků.
Sympatické na knize Hanišové je, že se nepokouší stylisticky kouzlit. Vypráví věcně, v přirozených myšlenkách a dialozích, nesnaží se psaní povýšit jazykem do zbytečně vysutých mezí. Neubírá tak celému příběhu na vážnosti, nechává ho ve své surové podobě jakožto sdělení, myšlenku, nikoli primárně umělecké dílo.
Adopce romských dětí v české próze podruhé
Možnou inspiraci lze vidět v románu Terezy Boučkové Rok kohouta, vydaném před sedmi lety. Boučková, u které je čtenář zvyklý spíše na kratší literární útvary, tu zpracovala téma adoptovaných romských chlapců, kteří rovněž podlehli kořenům a na prahu dospívání se dali na špatnou cestu.
Shodným u obou autorek je třeba motiv opakovaných útěků z domova, krádeže a lhostejnost vůči rodině. Adoptivní rodina v obou případech selhává i přes urputnou snahu začlenit dítě do společnosti, „vypiplat“ ho přesně podle vlastních představ a idejí. Stejně tak se Boučková s Hanišovou potkávají v tematizování dvou důležitých momentů vývoje – prenatálním, traumatu z odmítnutí biologickou rodinou a neschopností zbavit se povahových rysů během života. To jsou věci, které nás podle obou autorek nezměnitelně formují na celý život.
Jako debut je Anežka nesmírně ambiciózní a zároveň zdařilá. Přestože jde o závažný příběh s nekončící řadou bolestných momentů, není vyneseným soudem nad českou společností. Patří k tomu druhu knih, jejichž dozvuky zůstanou ve čtenáři ještě dlouho po otočení poslední strany.
Hodnocení: 90 %
Anežka, Viktorie Hanišová, Host 2015
