Čeští spisovatelé reagují na pandemii. Nejzajímavější povídku napsala Bellová

Petr Fischer Petr Fischer
29. 1. 2021 17:37
Už bezmála rok svět dusí peřina covidové hrozby, pod níž se lidská společenství více či méně snaží přeorganizovat dosavadní život, aby přežila nápor viru a mohla se vrátit do „normálu“. Bylo by s podivem, kdyby se tohoto vykolejení, náhodného, ale také vynuceného vyklonění mimo sebe, nechopila literatura, stále posedlejší touhou zpracovávat aktuální témata.
Nejzvláštnější a nejzajímavější povídkou ve sborníku je ta od Biancy Bellové (na snímku).
Nejzvláštnější a nejzajímavější povídkou ve sborníku je ta od Biancy Bellové (na snímku). | Foto: Marta Režová

I proto teď snad nejvíce pozornosti přitahují knihy dokumentární a reportážní, nejlépe deníkového, "očitého" charakteru. Ideálně drásavé jako česky nedávno vydaný Deník z Wu-Chanu čínské spisovatelky Fang Fang, což je otřesné svědectví z "uzavřeného města", epicentra koronavirové pandemie, něčím inspirované kronikou Daniela Defoea z dob londýnského moru let 1665 a 1666.

Literární postupy se prolínají s publicistikou, ale také publicistika se stává literárním vyprávěním, aby si jí někdo všiml. To zase dokládá na každé stránce dramatizovaná Pandemie napsaná novináři Michalem Kubalem a Vojtěchem Gibišem - současné drama v jazyce, gramatice i životě.

Nedávno vydaný soubor covidových povídek nazvaný Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být, který jako výkladní skříň české literatury sestavila a v překladech distribuují do světa Česká centra s nakladatelstvím Odeon, měl mít přece jenom jiný smysl. Cílem bylo nalézt méně viditelné ohledy pandemie, drobné detaily a zvláštnosti, které se dějí a mizí podobně rychle jako denní čísla nakažených. Objevit jiné či potlačené perspektivy, průsvity času, který je vzhledem k našemu dějinně malému aktuálnímu trápení tak relativní.

Proto je překvapivé, že se v konečném sborníku sešlo tolik publicisticky zabarvených historek i polodeníkových zápisů z karantény, jaké napsali Radek Fridrich, Jaromír Konečný nebo Kateřina Tučková. Jsou tu i přímé reakce na aktuální dění: Pavel Brycz svůj text nazval Dva v tom. Je to anekdotická hříčka s vyloučením mluvčího Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Petra Kukala. Ten se během pandemie dopustil hříchu článkem o "perských princeznách", jimž se v jeho očích podobají ženy v rouškách, a "byl odejit" jako mužský šovinista.

Anekdotická je i povídka Rozvody z korony Roberta Mikoláše, v humoru a nadsázce zachycující ničivou práci viru v rozdělování rodin a manželských párů.

Virus v Schengenu od Lídy Rakušanové, sledující virovou proměnu každodennosti na hranicích, by se vyjímal jako slušný fejeton v tisku či rozhlasu, povídkové literárnosti však nedosahuje.

Dokonce i povídka Lucie Faulerové, která sborníku dala název, je na první čtení obyčejně "zpravodajská", zároveň ale poskytuje jakýsi klíč k nejčastějšímu covidovému psaní: jak to udělat, aby člověk zachytil pocit z covidu, který čtenáři očekávají. Chytit v běhu událostí lidské mikropříběhy vztahů, které se kvůli covidovým regulacím přetrhávají, přerušují a znovu navazují, ale také objevují a vystupují jako něco existujícího a podstatného, čemu se má věnovat pozornost.

S Terezou Semotamovou a její povídkou Jde to ke dnu lze najít blízkost v obyčejném dění dne. Díky náhodnému setkání či rituálu celoživotního hobby jako by platilo, že blízcí jsme si vždy již tam, kde sdílíme své prosté obyčejné přítomnosti.

Melancholické Tři kamínky Jiřího Janků zůstávají symbolem snažení všimnout si konečně toho, čeho si nevšímáme, a navždy si ponechat otisky druhých jako poklad, protože nikdy nevíme, kdy a jak odejdou. Zkrátka: jak včas otevřít oči.

Lidská pouta vystupují v podobě tajemství, k němuž se nedá dojít rozumem, nýbrž vnitřním naladěním, souladem. Jako se to děje například v Lomu od Marie Topolové. Nejde to na povel, přichází to nějak, někdy, a také to samo odchází, jako v povídce Markéty Pilátové Zelené prsty Marie Merglové, která nad ostatní vyčnívá touhou po tajemství, jemuž naštěstí chybí kýčovitost laciné ezoteriky - a tu nenajdeme ani v Lomu.

Povídkou nejzvláštnější, nejzajímavější, neboť překračuje nároky aktuality směrem k nadčasovému umění, je Věrná Emi a palindrom psaný v odloučení od Biancy Bellové.

Příběh odloučení Emi a jejího milence Kenzóa, které netrvá chvíli, jako dnes v času pandemie, nýbrž věčně, mění veškerá měřítka "covidové" literatury. Tajemství chvíle, pouta, okamžiku je zachyceno v básni, jakémsi vyznání přeplněnému světu. Tak jako v úvodních verších paní Ise:

Z větví
Zelené vrby
Visí jarní déšť
Jako
perlový náhrdelník

Zcela mimo standard vymezení zadání se ocitl Jaroslav Rudiš, který do knihy poskytl povídku na první pohled připomínající česky zatím nevydaný román Winterbergova poslední cesta. Thomase Bernharda evokující pasáže o mrtvolách, které nejsou pěkné, ani když jde o mrtvoly pivní, válečné, souchotinové nebo ty způsobené železničním neštěstím, mají v tomto kontextu jisté morbidní kouzlo. Díky až dějinnému odstupu však vyvolávají spíše lehký ironizující úsměv než děs z toho, co se děje na covidových jednotkách nemocnic celého světa.

Obal sborníku povídek Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být.
Obal sborníku povídek Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být. | Foto: Odeon

Byla to autorova lenost, že ke konzumaci raději nabídl jen variaci na svůj německý román, anebo pokus upozornit na relace, ale nepřitížit? Oč těžší by pro Rudiše bylo psát o těch, kdo zemřeli na covid-19?

Není to laciná provokace, nýbrž zpřístupnění hranice psaní, jíž se na samém začátku sbírky dotýká David Zábranský. Ten odmítá "covidovou" povídku napsat, protože život covidový je až příliš složitý a vážný na to, aby se dal vtěsnat do krátké povídky.

Knihu Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být lze tedy číst i jako praktickou polemiku se Zábranského tezí nemístnosti takového psaní. Skoro by se s ním při čtení řady méně inspirovaných textů dalo souhlasit. Pár záchvěvů jiného, které kniha obsahuje, naopak tezi popírají. A to především proto, že neberou povídku jen jako vyprávění o tom, co právě žijeme. Má-li mít vyprávění smysl, musí umět přebrat současnost. I proto se takové pokusy vyplatí číst.

Kniha

Objekty v zrcadle jsou blíž, než se zdají být
Nakladatelství Odeon a Česká centra 2020, 216 stran, 279 korun.

 

Právě se děje

před 27 minutami

Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost udělila Nadace Charty 77 všem zdravotním sestrám

Cenu Františka Kriegla, která se uděluje za občanskou statečnost či mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a demokracii se porota letos rozhodla symbolicky udělit všem zdravotním sestrám. Jejich jménem cenu převezme předsedkyně České asociace sester Martina Šochmanová,.

"Na sestřičkách leží největší tíha té nejobyčejnější drobné práce, potkávání se s těžkými osudy. Svou službu vykonávají neokázale, laskavě a bez ohledu na to, že se samy během pandemie mohly stát obětí covidu-19. Zaslouží si naši úctu i dík," uvedl člen poroty Jaroslav Veis.

 

Zdroj: Domácí
Aktualizováno před 44 minutami

Německá CDU podpořila jako kandidáta na kancléře Armina Lascheta

Vedení německé vládní Křesťanskodemokratické unie (CDU) dosluhující kancléřky Angely Merkelové jasně podpořilo kandidaturu svého předsedy Armina Lascheta na kancléře v zářijových parlamentních volbách. Na tiskové konferenci to prohlásil generální tajemník CDU Paul Ziemiak, který uvedl, že podpora není konečným rozhodnutím. Postoj CDU totiž pověřuje Lascheta, aby se nyní dohodl s bavorským premiérem a šéfem Křesťanskosociální unie (CSU) Markusem Söderem, kdo z této dvojice nakonec konzervativní unii CDU/CSU do voleb povede. Laschet prohlásil, že se Söderem bude hovořit ještě v pondělí.

Výsledek schůzky vedení CDU ohlásil ještě před tiskovou konferencí hesenský premiér Volker Bouffier. Předsednictvo podle Bouffiera konstatovalo, že předseda strany a premiér Severního Porýní-Vestfálska Laschet je mimořádně vhodný kandidát na kancléřský úřad. "Zároveň jsme ho požádali, aby s Markusem Söderem projednal další postup," řekl Bouffier. CDU by chtěla, aby jasno bylo do týdne.

Další zprávy