Ještě po devadesátce párkrát týdně uplaval skoro kilometr a jezdil na kole. Před šesti lety přeletěl oceán. Do posledních let navštěvoval své sanfranciské nakladatelství a knihkupectví City Lights. Tam se ostatně také z Prahy dalo dovolat, aby člověk na záznamníku slyšel Ferlinghettiho hluboký hlas.
Nosil náušnici, měl kancelář plnou knih, slovníků či zápisníků, včetně přístroje na zvětšování novin, aby se mu lépe četly. Zpoza velkého dřevěného stolu odpovídal na e-maily a zajímal se o ediční plán. "Nejsem žádný starý paprika s nakřáplým hlasem, ještě pořád jsem kluk s výbornou pamětí, co se vrhá do zářivě nekonečné budoucnosti," napsal krátce před svými 100. narozeninami v posledním románu Chlapec. A věrný svým celoživotním postojům v něm vyzval čtenáře, aby jedli ze zahrádky, ignorovali vládu, rozpustili armádu a dali se k pacifistům.
Ferlinghetti měl myšlenkově blízko k anarchistům, chvíli žil v komuně hippies v Novém Mexiku nebo v amsterdamských squatech. Také když v 90. letech minulého století navštívil Prahu, poskytl interview dvěma squaterům z Ladronky pro anarchistický dvouměsíčník Konfrontace.
Zjednodušeně řečeno věřil, že lidstvo je dost dobré, aby si vládlo samo bez dohledu státu. Navrhoval, že když se všichni odcizují společnosti, bylo by záhodno vytvořit takovou, která člověku nebude cizí. Na otázku, zda knihy nejsou lyrickým únikem z tvrdé reality, odpovídal, že poezie je ve skutečnosti realita a že se má vydávat bez předmluv. V jeho pojetí byl spisovatel nepřítelem establishmentu. Odmítal, aby literáti pobírali dotace, a konkrétně v Praze kritizoval "ochotu básníka spolupracovat se státem".
Tísňové volání
Jako autor se zapsal zejména ranými sbírkami Lunapark v hlavě nebo Startuji ze San Franciska. Navazovaly na básníky takzvané sanfranciské renesance Kennetha Rexrotha nebo Roberta Duncana a zrodily se z recitačních večerů v tamních klubech, kde Ferlinghettiho v 50. letech doprovázelo jazzové kvarteto. Však právě Startuji ze San Franciska vyšlo zároveň s gramodeskou. "S věčným rizikem, že se zesměšní / kdykoli vystupuje / a zabije / nad hlavami publika / básník jak akrobat / šplhá po rýmech / k vysokému lanu, které sám uplet," napsal.
Hlásal, že báseň se musí prosadit sama, bez rekvizit a vysvětlivek, jako píseň. "Pokud musíte báseň vysvětlovat, je to průšvih," shrnul v Praze autor, jenž psal volně rytmizovaným veršem srozumitelně, hovorově, obrazově. Často s humorem a politickým podtextem, například shovívavě k Fidelu Castrovi a kriticky k americkým prezidentům Dwightu Eisenhowerovi a Richardu Nixonovi.
Rád posouval zažité fráze, parafrázoval kolegy nebo rozvíjel postupy francouzské poezie, kterou studoval a překládal v Paříži. Slova graficky rozstrkával po stránce. Měl značnou představivost. "Umírající osli na vysokých kopcích zpívali / přisprostlé kuplety / a rozjařené krávy odlétaly / za zpěvu aténských hymen / neboť jejich kravince se proměnily v tulipány / a heliokoptéry z Heliosu," veršoval.
Lunaparku v hlavě, jímž roku 1958 debutoval téměř jako čtyřicátník, prodal přes milion výtisků a jeho sláva dosáhla také do Československa. Ferlinghettiho první překladatel Jan Zábrana vzpomínal, jak se do sbírky začetl ve svém podolském podnájmu u Vltavy a jak z těchto "básní únavy a hněvu" dýchala "atmosféra Ameriky z poloviny 50. let, už se rozsvěcely i první varovné signály a tísňové volání ze života v přetechnizované společnosti".
Později začal Ferlinghetti psát experimentální prózy jako Ona nebo Láska ve dnech vášní, úryvkovitá či beckettovsky absurdní dramata, s nimiž už oslovoval užší kruh čtenářů. Zveřejnil korespondenci s Allenem Ginsbergem nebo cestovní deníky. Více než 60 let maloval.
Nonstop Ferlinghetti v Praze
Z Čechů ho zřejmě jako první navštívil v 60. letech básník Miroslav Holub v knihkupectví City Lights, krámku, kde se mezi regály "courají mladí lidé, nelze poznat, kdo tu kupuje a kdo prodává, spíš se tu jen hovoří o knihách a věcech podobných", jak napsal. S Američanem krátce pohovořil, ten ale v době studené války Holubovi jen pověděl, jaký je u nich radioaktivní spád, "znal přesná čísla", a pak se zajímal, co Čechloslováci dělají proti atomovému zbrojení. Později publikoval Holubovy verše v ročníkovém časopisu City Lights.
Tou dobou již Ferlinghettiho básně v Československu dávno rezonovaly, a to od chvíle, kdy ve sborníku Světová literatura roku 1959 vyšel první článek o beat generation. Za jazzového doprovodu kvinteta Luďka Holana pak zněly Ferlinghettiho verše třeba v pražské Viole, kde dělal osvětlovače Václav Hrabě, sám ovlivněný beatniky.
"Ferlinghettiho básně se četly na desítkách recitačních večerů v celém Československu, v rozhlase i televizi, a jsou s nimi spojeny i první pokusy o recitaci při jazzovém doprovodu u nás," konstatoval překladatel Zábrana, který si s autorem dopisoval. Zpoza oceánu dostával lístky s oslovením "Milý Zábrana", k nimž Američan tlustým fixem často přimaloval karikaturu, "obrázek zatouleného a ubrečeného psíka či opuštěného bambusového domku na břehu moře".
Ferlinghettiho česká stopa pokračovala koncem 80. let, kdy s dalšími osobnostmi světové kultury žádal propuštění členů Jazzové sekce, vystavených jednomu z posledních československých politických procesů.
"Vaše Excelence, osud členů Jazzové sekce, jejíž představitelé Karel Srp, Josef Skalník, Vladimír Kouřil, Tomáš Křivánek, Čestmír Huňát, Miloš Drda a Vlastimil Drda byli uvězněni 2. září 1986, leží na srdci spoustě lidem v amerických literárních kruzích," napsal československému velvyslanci v Paříži. Ani jeho přímluva samozřejmě komunisty nezviklala. Prokurátor Josef Monsport poslal Srpa na 16 a Kouřila na deset měsíců do vězení.
Právě na Srpovo pozvání pak Ferlinghetti po sametové revoluci, roku 1998, přijel na Festival spisovatelů Praha. V české metropoli strávil devět dnů v bytě někdejších disidentů Mirka a Ivy Vodrážkových, kteří vypověděli, jak se jim "s rozkoší cákal ve vaně".
Jezdil po městě na starém kole značky Favorit, pracoval v tiskařské dílně grafika Ivana Špirka. Prošel židovské památky, okusil absint, vysedával v kavárně Slavia. Přečetl čtyři básně v doprovodu kytaristy Vladimíra Merty. Podepisoval knihy, vystavoval fotografie, byl v divadle. Poznal Egona Bondyho, což ovšem k ničemu nevedlo. A jednou večer, když nemohl usnout, napsal báseň Řeky světla, v níž "má mysl uhání / noční Prahou / přes Staromák Square".
Druhý den ji Čechům věnoval. "Tahle báseň je od této chvíle v rukou veřejnosti, to je anarchistický přístup. Anarchisté nevěří v autorská práva," oznámil před začátkem třídenního nonstop čtení, které se konalo v kostele U Salvátora a bylo zřejmě první českou akcí streamovanou na internetu.
V jejím průběhu Ferlinghettiho básně četli všichni od Svatopluka Karáska, Zdenka Pavelky či Jiřího Stivína až třeba po Martina Stropnického a tehdy čerstvého expremiéra Václava Klause staršího, pamětníka jazzových večerů ve Viole.
Stoleté psaní
O dětství a dospívání se však Lawrence Ferlinghetti rozepsal až na sklonku života v poslední próze Chlapec, kterou již za pandemie v překladu Luboše Snížka vydalo nakladatelství Maťa. Částečně autobiografický text prvních pár stran jakž takž připomíná novelu, než se zvrhne v proud vědomí.
Ferlighetti chrlí, valí jedno přes druhé: obrazy, úvahy, vzpomínky, sny, dokonce lechtivé pasáže. Vše bez čárek, teček nebo dialogů. Každý si v tom najde něco jiného. Jednoho zaujme "Coney Island s ruským kolem a šantánovými prodavači a zmalovanými dámami obkročmo na tygrech", druhého "primární otisk slunce doznívající v kaštanech" a dalšího metaforická "chlupatá šelma".
Je to především setkání s psaním, viděním, myšlením stoletého člověka, což se v posledních letech poštěstilo snad jen ctitelům Američana Hermana Wouka. Zvláštní pocit: číst dnešní rukou, z dnešní paměti vylovenou vzpomínku, jak se "dávno" před Velkou hospodářskou krizí z roku 1929 větve mohutného dubu skláněly nad štítovou zdí Ferlinghettiho dětského pokoje a vítr v noci metal listí proti oknu.
S motivem stáří text pracuje. Ferlinghetti popisuje mlhu, z níž se člověku v hlavě vynoří téměř století starý okamžik, ve skutečnosti však fotografie, a tak vzpomínka vždy končí ve stejném bodě, když "cvakla závěrka a v paměti byla zase tma". Líčí, jak se paměť vytrácí, až si "z té obrovské spousty času nebude pamatovat vůbec nic". Smutně konstatuje, že "co by mě před pár lety uzemnilo, je teď normálka", protože s postupem dekád v člověku "vnitřek tvrdne a venek měkne".
Po mně potopa
Často ve větách, půlvětách shrnuje své názory na demokracii a Ameriku, v níž se "hon za štěstím zvrtnul v krysí závody, jak otočit všechny prachy světa". Vrací se k 60. letům, kdy "každý nabyl svobodu milovat se s kýmkoliv", a uvažuje, jestli je to doteď důležité.
Prorokuje ekologickou zkázu, až Zemi "přelidněním prasknou rovnoběžky". Kritizuje civilizaci postavenou na "krystalických čipech, nezničitelných nebýt malinké kapičky vody, která je rázně umrtví v nadcházejících potopách". A ptá se, co si počnou uživatelé sociálních sítí, až vypadne elektřina a "budou bez ničeho, jen sami se sebou".
Lawrence Ferlinghetti ale také otevřeně píše o dětství chlapce, který přišel na svět roku 1919 "s užaslým pohledem probuzené sovy, aby si řekl své". Otec zemřel ještě před jeho narozením, matka se krátce nato psychicky zhroutila. Ferlinghetti, stejně jako autobiografický vypravěč, vyrůstal s tetou ve Francii. Chvíli žil v sirotčinci, později u bohaté adoptivní rodiny. Měl málo kamarádů, v dospívání byl zatčen za krádež a poslán do internátu.
Vyrůstal ve světě, který si už těžko představit. V jeho vzpomínkách kluci za soumraku "hráli baseball ještě na venkovských polích, ještě než vyrostlo panorama Manhattanu". Když byl malý, říkali mu, aby bez řečí dojedl špenát a myslel na hladovějící Armény, které se pár let předtím pokusili vyvraždit Turci.
Vstával v pět ráno, roznášel a pak prodával noviny, než okolo deváté utíkal do školy. Viděl přistávat Charlese Lindbergha po jeho přeletu Atlantského oceánu v roce 1927. A po japonském útoku na Pearl Harbor narukoval do americké armády, lovil nacistické ponorky, načež se v červnu 1944 zúčastnil vylodění v Normandii. Krátce po skončení konfliktu ještě v uniformě viděl Nagasaki rozmetané atomovou bombou, což zřejmě zavdalo jeho celoživotnímu protiválečnému aktivismu.
Kerouac jako dřevorubec
Do dějin se Lawrence Ferlinghetti zapsal především výrazným spojením s beat generation, to znamená autory jako Allenem Ginsbergem, Jackem Kerouacem, Gregorym Corsem či Garym Snyderem. Sám se za beatnika nepovažoval, přestože s nimi sdílel nechuť k establishmentu, konformismu či americkým receptům na úspěch, a stejně jako beatniky ho zajímalo rozšířené vědomí, pacifismus či východní náboženství.
Roku 1953, kdy už měl za sebou studia v Paříži i New Yorku, založil nezávislé sanfranciské knihkupectví City Lights prodávající výhradně toho času nový formát paperbacků, a dva roky nato v něm také začal vydávat beatniky. Firma, která dodnes existuje a na jejíž záchranu vloni v pandemické krizi čtenáři vybrali 450 tisíc dolarů, v přepočtu skoro deset milionů korun, se do jisté míry stala vzorem alternativních nakladatelství či knihkupectví po celém světě.
To Ferlinghettiho nejvíc proslulo v 50. letech při slavném sporu o Ginsbergovu báseň Kvílení, kritickou k americké společnosti. Neboť se v ní explicitně píše o homosexuálním styku, nakladatel čelil žalobě z šíření pornografie. Proces postupně přitahoval pozornost literárního světa i médií, a když kalifornský vrchní soud v roce 1957 rozhodl, že Kvílení nekazí mravy, vznikl významný precedens. Právě díky Ferlinghettiho vítězství pak v USA poprvé vyšel rovněž prudce explicitní román Milenec lady Chatterleyové od D. H. Lawrence, dále Nahý oběd od Williama Burroughse nebo básně Francouze Jeana Genéta.
Útržky vzpomínek na beat generation lze najít ještě v románu Chlapec. Mihne se v něm například zpívající opilý Jack Kerouac, jenž "v těch károvaných košilích a baseballové kšiltovce vypadal jako dřevorubec" a kterého se Ginsberg "vždy snažil předělat na gaye".
Do Česka už se Lawrence Ferlinghetti v novém tisíciletí vracel jen svými knihami. V té poslední prorokuje, že "brzy pojedu na eskalátoru na další úroveň existence nebo neexistence". A popisuje sen, který se mu v posledních letech neustále vracel.
Lawrence Ferlinghetti, "odtělesněný", se v něm toulá po Manhattanu. Na studený beton padá zimní soumrak. Jsou slyšet sirény. Ferlinghetti se potřebuje dostat "kamsi na okraj nebo na sever města", chodí a hledá zastávku metra, autobusu, taxi. Buď tam nejsou, nebo se záhadně vzdalují. Ne a ne je doběhnout.
Včera to konečně dokázal.
