Praha - Noční vystoupení Lauryn Hill, někdejší členky Fugees na dráze sólové a náročné hvězdy, uzavřelo druhý ročník festivalu Music In The Park. Podle pořadatelů ji poslouchalo šest tisíc lidí. Na milionovou Prahu poměrně slabá návštěva mohla být trochu zklamáním, na druhou stranu přehlídka se nesoustředí na komerční ttrháky.
Akce po dva dny nabízela dobře připravený areál se dvěma pódii vedle sebe: stačilo se jen otáčet a užívat si skvělou hudební dramaturgii. Tedy aspoň pro ty, kteří vyznávají podtitul přehlídky: blues & more music.
Festival zahájil v pátek ve tři odpoledne Ondřej Hejma a jeho Žlutý pes, následovali Please The Trees a bluesman Otis Taylor. Multiinstrumentalista Ricky Skaggs zdejším divákům ukázal, že bluegrass neznamená jen hraní na kovboje a roztančil i ty, kteří o tenhle styl obyčejně ani nezavadí.
Saxofonista Courtney Pine pak nabídl nejen své skladby, ale i Thelonia Monka nebo Johna Coltranea. Stejně jako celý hudební svět se ohlédl a ubral elektroniky; ale energie i přesnost zůstaly. Ani sóla a jazzové dialogy nesklouzly do exhibice a samoúčelnosti.
Přes New Orleans se přehnala voda i vítr, ale kolébka moderní hudby o svého ducha nepřišla. Klavírista a šaman Dr. John ho v Praze vyvolal za pomoci tříčlenné skupiny. Temné blues i lenivé funky doplnily jeho typické tanečky i woo doo propriety, chřestidla nebo lebka.
Sobotní program předznamenal odpolední déšť, až po něm se lidé začali scházet na Yellow Sisters, David Murphy Band nebo Lenku Dusilovou.
Po vystoupení Dana Bárty snesl posluchače z Illustratosfér do Bronxu mohutný kytarista Popa Chuby. Divoká směs blues, funku i rock'n'rollu plus několik skladeb Jimiho Hendrixe připomínala pulsující New York současnosti.
Jeho newyorští sousedé Blood, Sweat and Tears se pak raději se svými souljazzovými baladami dívali do minulosti. Ale to už areál ve Stromovce žil čekáním na Lauryn Hill.
Hvězda na sebe nechala patřičně dlouho čekat. Až skoro po hodině připravila její příchod instrumentálním vystoupením čtrnáctičlenná sekce muzikantů včetně tří bubeníků, dechové sekce a sboristů. A pak už přišla hvězda, kterou čyřicetičlenný tým navlékl do oblečku jako ze sedmdesátých let.
Nejdřív se omluvila za ztracený hlas, ale hned v zápětí ho nahradila energií a její soul byl chvílemi hutnější, než možná čekali příznivci hitu Killing Me Softly. Kapela k tomu sypala osvědčené figury, diváci se bavili a ve výsledku to vypadalo, jako by je na pódium přivezlo Tarantinovo Auto Zabiják.
Kromě Lauryn Hill jedou další letošní pasažéři mimo hlavní hitparádový proud, ale o to byla celá akce vydařenější a kompaktnější.
