S výsledky je spokojen, těleso podle něj hraje angažovaně a společné úsilí je slyšet na jeho zvuku. Dirigent nepomýšlí v souvislosti s pražským angažmá na změnu, na to, že by se mělo něco v blízké budoucnosti v jeho životě měnit. V neděli 8. ledna se dožívá sedmdesáti let.
"Mám to nejlepší, co mohu mít, jsem doma, tam, odkud jsem přišel, mám nejlepší český orchestr a jeden z nejlepších na světě… Co chtít víc?" řekl Mácal, který ve dvaatřiceti letech odešel po okupaci Československa v roce 1968 do ciziny a začal se do Prahy vracet až v druhé polovině 90. let.
Mácal zdůrazňuje, že dirigoval řadu vynikajících orchestrů, za čtyři desetiletí jich napočítal na 170. Je těžké měřit, který je lepší, to není jako ve sportu, říká. Když ovšem měly nejlepší americké orchestry hrát českou hudbu, dalo mu práci vůbec je přivést ke zvuku, který chtěl. "Tady v Praze se nemusím se základním posazením zdržovat. Zvuk, který chci, mi přinesou téměř sami, jen když je nechám hrát. Já mohu pak začít tvořit na úplně jiné úrovni. V určitém, zejména českém, repertoáru jsme proto nepřekonatelní," tvrdí.
Práce a zase práce
Mácal se koncentroval na Prahu, omezil jiná hostování. "Je to mnohem rozsáhlejší džob, než jsem si vůbec představoval," přiznal, a to přesto, že v Americe míval čtyři až pět koncertů týdně a v Praze jen dva. Byli však s filharmonií mimo jiné společně už na desítce zahraničních turné, natočili pro japonského producenta 15 CD.
Za jednu z příčin současného dobrého uměleckého stavu filharmonie šéfdirigent považuje skutečnost, že po neklidu a nepokoji kolem několika výměn šéfdirigentů v 90. letech se podařilo jeho angažováním v krátké době vše uklidnit. Cítí, že nervozita, rozbroje a kauzy jsou pryč, nastal podle něj klid k práci. "Už i tím orchestr lépe zní," soudí Mácal.
Jeho předchůdcem byl Vladimir Ashkenazy, předtím těleso po krátkém působení Jiřího Bělohlávka řídil Gerd Albrecht. Čecha Bělohlávka, který je nyní na vrcholu mezinárodní kariéry, část hráčů po roce 1990 nechtěla a vybrala si Albrechta; ani v případě obou cizinců, kteří odcházeli z Prahy s trpkostí, filharmonici mezi sebou nenašli názorovou shodu.
Mácal je přesvědčen, že nyní jsou vztahy v uměleckém souboru i vztahy k němu pozitivní a že je žádoucí, aby v práci v Praze pokračoval. "Proč bych to sám končil? Snad jen kdyby pánové přišli a řekli, že to se mnou nevydrží… A nebo ze zdravotních důvodů," poznamenal. Na sedmdesát se však přitom podle svých slov vůbec necítí, energie má stále víc než dost.
