"Nebyl z kamene můj ‚glasný‘ tón, však co z něj zachyt’ gramofón, to zní dnes a bude znít vždy suše, do plechu se těžko vkládá - duše," veršoval Karel Burian do svého testamentu v roce 1909. Málo věřil zárodečné nahrávací technice, tehdejší posluchačské vnímavosti i svému zdraví.
Měl před sebou čtyři poslední roky nahrávání a 15 let života celkem. Nikdy nebyl čestným členem opery Národního divadla v Praze, ani se později nedostal na bankovky čerstvě zrozené Československé republiky jako Jarmila Novotná nebo Ema Destinnová. Přestože jako ony zažil jásot Metropolitní opery v New Yorku.
I loňské 150. výročí jeho narození, které připadá na 12. ledna, spíš prošumělo, než aby důstojně připomnělo tenoristu, o němž Enrico Caruso v dobách své vrcholné slávy řekl: "Já mohu zpívat jen něco, Burian všechno."
Pravda, jednak někteří jsme doma měli dvě supraphonská vinylová alba z let 1960 (to napůl s Destinnovou) a 1974, jednak ti nejstarší a šťastnější z nás pocítili alespoň závan slavné historie roku 1954 přímo v Národním divadle. To když při matiné na Burianovu počest zpívali skutečně ti nejlepší nebo aspoň tehdy nejznámější zdejší tenoři.
Zázraky z Toušeně
Ne-li dřív, pak nejpozději po vydání kompletu Emy Destinnové na discích Supraphonu v roce 1994 leckoho napadlo, kdy konečně přijde v úvahu i takový komplet s Karlem Burianem.
Důvody byly dva: zaprvé zvěčnělý fenomén Buriana coby možná nejlepšího, nicméně stále více zapomínaného světového hrdinného tenoristy, především v operách Richarda Wagnera.
Zadruhé ojedinělý, veskrze zdařilý a mnohokrát také v zahraničí oceněný čtyřjazyčný pokus tehdy sedmačtyřicetiletého hudebního novináře Jana Králíka - krom toho matematika, překladatele, lingvisty a kronikáře obce Lázně Toušeň - o vystižení fenomenální české sopranistky na ploše dvanáctidiskového kompletu.
Autorovi tohoto textu, který sháněl informace o slavných operních pěvcích z doby před svým narozením, připadal o 11 let mladší Králík jako z jiného světa. Dávno před tím, než se ho prvně odvážil oslovit, však věděl, že cesta k dávným krásám operního zpěvu vede přes nahrávky s dirigenty Kovařovicem, Ostrčilem nebo Toscaninim a k takovým deskám zase přes rodinu Králíků v Lázních Toušeni.
Byla to dlouhá cesta. Zůstaly na ní mnohá nadšení a životy. Při čtení zprávy o ztrátě 70 známých Burianových nahrávek z archivu Supraphonu v roce 1991 už naděje umírala poslední. Dodnes jsou nezvěstné. Mezitím byla sbírka rozprodána. Téměř 30 let se pak sestavovala znovu od českých sběratelů a archivů v Anglii, Německu, Švýcarsku a USA.
Pak zase svitla naděje z telefonátu z Toušeně. A opět zhasla. Když volal Jan Králík, že s mnoha sběrateli přichystali burianovský komplet, už tak chudší třeba oproti kolekci nahrávek Otakara Mařáka, žádná víra málem nezbývala. A člověk si říkal, že mu nezbude než vzpomínat z onoho burianovského matiné v Národním divadle roku 1954 na hrdinné tenory Lubomíra Havláka, Bohumíra Vícha a s výhradami Jaroslava Stříšku. Teď ale Supraphon burianovský komplet skutečně vydal.
Čest spolehlivosti
Každý o hudbě píšeme jinak. Jan Králík do poslední tečky spolehlivě a neefektně. Stačí otevřít jeho letité články a obdivovat, jak si stojí za každým slovem a nic nepřibarvuje.
"Opět není jisto, zda se nahrávalo v Berlíně nebo v Drážďanech." Nebo: "Klavírista opět není znám." Králík pomine i tolikrát otřískanou senzaci o tom, jak Toscanini v Metropolitní opeře přerušil zkoušku, aby upozornil orchestr, že "zpívá nejrytmičtější pěvec světa".
Dnes se v Králíkových šlépějích už zvolna vyvíjí jakási "škola Borise Klepala", mladšího brněnského novináře: co je pravda a co se jen možná stalo. Kolikrát člověk slýchal o tom, kdy dirigent kvůli chybě zpěváka údajně odklepal představení, a přitom to z několika set případů v Národním divadle slyšel výjimečně. To jen Jaroslav Vogel vrátil v Tannhäuserově árii Zněj chvály zpěv titulnímu tenoristovi skutečně třikrát.
"Velká kniha" o Karlu Burianovi každopádně stále čeká na svého autora.
Na časté výtky, proč jakožto Čech zpíval v pražském německém divadle, Burian odpovídal, že umění nezná národnosti. Mnozí "vlastenci" mu to nikdy nezapomněli. "Moralisté" mu zase sčítali rozvody a odříkaná představení.
Podle Borise Klepala mu škodilo odříkání na poslední chvíli. Muselo být k vzteku na poslední chvíli divadlu odřeknout Prince v premiéře Dvořákovy Rusalky. Nahradit to titulní rolí v Dimitrijovi bylo málo.
Světová operní jeviště opustil Karel Burian po tragické smrti své životní lásky Elsy Dingesové. Roku 1913 zemřela v pouhých 25 letech na mozkovou tuberkulózu. Ve stejnou chvíli, kdy v newyorské nemocnici naposledy vydechla, Burian v kostýmu Tristana umíral na jevišti bostonské opery a nad jeho nehybným tělem zněla Isoldina srdceryvná milostná árie o mrtvé lásce.
Při sestavování nynějšího kompletu Jan Králík pokud možno vždy přesně zjistil, kdy a kde se nahrávalo. To na začátku 20. století nebylo samozřejmé. Díky tomu víme i takové drobnosti, jako že v Met zpíval Burian naposledy 6. února 1913 a bylo to jeho 133. tamní vystoupení.
V Praze pěl na jaře 1915 pouze v Novém německém divadle. A "doma" jinak jen Olomouc, Ostrava, Brno, Plzeň, Budapešť. Od roku 1913 do konce války 1918 vystoupil více než 150krát v Budapešti. Říkali tomu Burianova éra. V roce 1919 už ho nevzala ani Budapešť. Protože byl Čech.
Umění nezná národnosti?
Když Burian posléze prokázal, že už před válkou přijal i uherské občanství, den po svých padesátinách směl v Budapešti zpívat Tannhäusera, od ledna do června 1920 celkem třicet představení. Do Budapešti uvedl i svého mladšího bratra, barytonistu Emila, otce divadelního avantgardisty E. F. Buriana a tedy dědečka dnešního písničkáře Jana Buriana.
V Budapešti si zjara 1923 ještě "střihnul" velké role: Canio, José, Herodes v Salome. V posledním 123. Tristanovi bohužel už jen první jednání. A naposledy v Budapešti 26. září Siegmunda ve Valkýře.
Pak už zbývalo jen v roce 1924 turné na Slovensku. Chce se dodat: s osudovou rankou u holiče v Nitře. Tou do žil pronikla infekce. Kdo ale může mluvit o osudu, když už předtím se Burian v pražském bytě v Podskalské ulici nikdy nevysvětleným omylem napil místo vody louhu a poškodil si hlasivky?
V Praze už na nápravu starých hříchů bylo pozdě. Kovařovicův nástupce v čele opery Národního divadla Otakar Ostrčil věnoval Burianovi poslední tři večery z celkem 87, které mu tu byly za celý život v 17 úlohách dopřány. Naposledy 13. června 1922. Příležitost společného vystoupení Buriana s Emou Destinnovou byla navždy promarněna.
I podle prastarých, všelijak šustících a skřípajících, horkotěžko technicky vylepšených nahrávek je Karel Burian dodnes považován za jednoho z nejlepších hrdinných tenorů v dějinách. Jen v operách Richarda Wagnera dokázal během jediného roku odzpívat 11 hlavních rolí.
V Tristanovi a Isoldě vystoupil stosedmadvacetkrát v titulní roli. Ta byla doslova vražedná. Mnichovský rodák Ludwig Schnorr von Carolsfeld, první představitel Tristana, po čtvrtém představení devětadvacetiletý zemřel. Mnozí tenoristé Tristana nedozpívali a někdo za ně musel zaskočit na poslední jednání nebo dvě. I někteří instrumentalisté v orchestru Národního divadla si hraní dělili - jeden první dvě jednání, další druhá dvě.
Líp je pár let býti lvem
Burian zpíval Tristana v Paříži i newyorské Metropolitní opeře. Byl ovšem na štíru jak s tehdejším vedením Národního divadla, kam ho nikdy nepřijali za stálého člena, tak s životosprávou. S chutí pil i rýmoval. Mimochodem: rýmovanými pohlednicemi připomíná podobný zvyk Karla Kryla.
Říkával, že raději chce být dva roky lvem než dvacet let kotětem. Temnou barytonovou barvou a kovovým zvukem se jeho tenor trochu podobal Enricu Carusovi, jehož mimochodem také v závěrečném snímku celého třídiskového supraphonského kompletu Ten můj koleg’ Caruso (Nouze velká o tenor) výborně paroduje.
Malý, původně vychrtlý studentík práv, od čtyř let houslista, všude primus, díky fotografické paměti schopný zvládat nové operní role v cizích řečech přes noc, pro Prahu nejdřív přijatelný do sboru, začal v Brně jako jednadvacetiletý Jeník v Prodané nevěstě. Ze světa se vracel jako trojnásobný komorní pěvec, držitel francouzského a dalších řádů. Před padesátkou se uchýlil do Senomat. Vlastně nedaleko rodného Rousínova. Překládal do češtiny Tristana a Isoldu nebo Salome. Psal útržky pamětí s postřehy o Mahlerovi a Toscaninim. Zemřel v Senomatech 25. září 1924.
Věru dobře mu v mládí vedl hlas rabín Moritz Wallerstein z pražské Maiselovy synagogy. Po Ernestině Schumann-Heinkové původem z pražské Libně to byl první pěvec narozený v Čechách, který zpíval v Metropolitní opeře.
Svou ctižádostí dané heslo "líp je pár let býti lvem, nežli třicet kotětem" předešel o 60 let idol hippies Janis Joplinovou a jiné rockové zpěváky, kteří se nedožili sedmadvaceti.
Když zemřel, vzadu na budově Národního divadla vyvěsili černý prapor, prý zmuchlaný.
Hlavní Wagnerovy opery přeložil do krásné češtiny a deklamační styl - sprechgesang neboli zpěvomluvu - přetvořil tak, aby srozumitelnost básnického textu byla v rovnováze se zpěvností Wagnerových příznačných motivů.
Jak malicherně vyčítali tehdejší národovci Burianovi dvě rr na německých programech! Přebásnil Němcům Vrchlického a nám především Heineho, ale také celý Foersterův cyklus Láska, napsaný na německé básně Gustava Falkeho. Prosazoval mladé skladatele Nováka, Vycpálka, Zicha, Jiráka, Křičku, Nedbala. Sbíral, vydal a vroucně interpretoval národní písně.
Pro vděčné uši, duši i oči je burianovský komplet dalším mistrovským dílem z muzikologické dílny Jana Králíka.
Album
Karel Burian: Complete Recordings 1906-1913
Supraphon 2020
