Že je to obrovská škoda, ukázalo před dvěma lety provedení autorova díla z roku 1716 nazvaného Arsilda, královna pontská ve Slovenském národním divadle. Inscenace v režii Davida Radoka sbírala ovace u diváků i kritiků, podobně jako ve své době Vivaldi. A tak se orchestr Collegium 1704, který v představení hostoval, nyní rozhodl operu Arsilda oživit i koncertním provedením.
To včerejší pražské v Dvořákově síni Rudolfina bohužel poznamenala nemoc mezzosopranistky Francescy Ascioti, kterou nahradila Aneta Petrasová z vokálního souboru Collegium Vocale 1704. Ne že by Petrasová jako Lisea podala špatný výkon: naopak, vzhledem k tomu, že roli do hloubky nestudovala a neměla ji v opakováních vyzpívanou, šlo o pozoruhodné vystoupení.
Arsilda ale na Liseině partu dost stojí. Lisea, dvojče krále Temese, je vlastně hlavní rolí - mohlo by se podle ní jmenovat celé dílo. To v Lisee se mísí všechny mravní konflikty mezi erotickým poblouzněním a skutečnou láskou, mezi povinností státu a touhou.
Ve Vivaldiho moralitě (chemicko-morální podstatou dění mezi dvěma páry připomíná Goethovo o sto let mladší Spřízněni volbou), složené na poetické libreto Domenica Lalli, je Lisea jakési medium smíření a harmonizace ve zvláštní milenecké čtveřici, jejíž city se navzájem prolínají. A na Liseině důrazu a hloubce prožívání závisí úspěch díla: přesvědčivost moderace lásky, nenávisti, zrady a vladařské odpovědnosti.
Aneta Petrasová se s rolí sžívala postupně. Její první árie Fingi d'aver un cor (Předstíráš, že se tvé srdce…), opatřená zpěvnou a snad nejkrásnější melodií celé opery, byla poněkud opatrná, skoro až stydlivá.
Po přestávce v árii Frà cieche tenebre (Do temnot), jedné z nejtesknějších chvil večera, už byla plná citu, vyzývajícího k odevzdání vůle božské přírodní jednotě; byl to cit až sametový, tak jako příjemný, kulatý, uklidňující a hladivý hlas Petrasové. Přesto se nešlo zbavit dojmu, že šlo jít ještě o kus dál, že si pěvkyně něco málo stále nechává pro sebe.
To korejský kontratenor Kangmin Justin Kim, který zpívá Liseina milence a budoucího manžela Barzanea také v Radokově úspěšné inscenaci, včera pěl naplno od prvního nástupu.
Kim nepřitahoval pozornost okázalostí, neokouzloval pouze skvěle zvládnutým exotickým kontratenorem. Vystupoval především dramaticky, jako by chtěl všem předvést, že operní hraní nespočívá primárně v performanci pohybové, nýbrž v dramatice hlasu. Kim hrál hlasem od první do poslední vteřiny: v první árii Sempre piace goder il suo bene (Je vždy potěšením užít si miláčka) ještě působil jako rozjařený sebevědomý floutek, který bezstarostně pomiluje vše, co mu přijde pod ruku, což jaksi mimochodem vyjadřovala i ostentativní uvolněnost pěvcovy melírované patky.
Ve své závěrečné árii Tornar voglio al primo ardore (Chci se vrátit k prvotní lásce), v nejprocítěnějším vystoupení večera, už to byl jiný člověk: vyrovnaný, věrný milenec, který našel hloubku citu i míru disciplíny pro svou rozlétanou duši.
Kimův zpěv a Vivaldiho hudba v této pasáži strhla i dirigenta Václava Lukse, který se do Barzaneovy vroucí zpovědi natolik položil, že jeho náklony narážely na hranice zákonů fyzikální rovnováhy. Pomyslně však levitoval celý sál, jak se nechal unášet Kimovým hlasem ve Vivaldiho hudbě.
Arsildě v podání kanadské mezzosopranistky Mireille Lebel se nic takového nepodařilo, jakkoliv se vyznačovala citlivým zpěvem se sklonem k rozmarnému herectví. Snad proto, že Arsilda je duše rozpolcená, byla nejpozoruhodnější její árie o nutnosti poletování mezi dvěma plameny, které ji spalují. V těchto chvílích byla Arsilda křehká, což Vivaldi opakovaně zdůrazňoval i nástrojově - to když Mireille Lebel jednu árii zpívala propletena s tóny harfy, jinou v doprovodu jemných sólových houslí.
Pěvecké pevné jádro opery tvořily dva mužské hlasy, bas Lisandra Abadieho a tenor Fernarda Guimarãese, kteří hrají také v Radokově bratislavské inscenaci: první strážce koruny a strýce dvojčat Cisarda, druhý krále Tamese a dvojče Lisey.
Pevný základ opery Arsilda dotvářel zdvojený ženský prvek, Lenka Máčiková jako Mirinda a Helena Hozová coby Nicandro. Mirindina přírodní jiskřivost střídala i pochopení ambivalentní přirozenosti lidské touhy. "Kdo si chce užívat lásky / aniž by zakoušel bolest / ať se od ní drží daleko / aby ho nezasáhl šíp."
V této uměřenosti a poznání opera končí, proto také nepřichází žádné grandiózní hudební finále, nýbrž jakési souměrné usebrání v harmonickém rozprostření všech hlasových (sóla i sbor) a nástrojových tónů.
Vivaldiho operní moralita měla i v koncertním provedení nesporné kouzlo, k němuž pomohl soustředěný výkon Collegia 1704. Václav Luks ho umí v sekundě ztišit i netradičně rozkřičet a řídí jej skoro až fyzickými doteky (dirigovat se dá i pohledem a hlavou).
Možná o to víc se vtírala myšlenka na scénické předvádění, které do hudby a opery jakožto koncertu citů dokáže autenticky vtáhnout. Praha má opět dvě operní scény. Na jednu z nich by se bratislavská Arsilda mohla někdy na chvíli vejít.
