Recenze: Ani John Fiore a Beňačková další zázrak nedokázali

Richard Klíčník
15. 2. 2006 8:30
Recenze - Dirigent John Fiore a sopranistka Gabriela Beňačková byli hvězdami koncertu na Žofíně.

Osobnost Johna Fioreho u nás není neznámá. Má slabost pro českou hudbu i řeč; snad i to je důvod, proč věnuje tolik pozornosti Národnímu divadlu a práci s jeho orchestrem, který při loňském uvedení Ringu podle kritik pozvedl k nebývale kvalitnímu výkonu.

Jenže opera v divadle je domácí prostředí, na které je orchestr zvyklý. Koncertní sál k tomu s tak nepříznivou akustikou jako Žofín -  to je poněkud tvrdší oříšek.

Písně a Kleopatra

Fiore zahájil vystoupení dvěmi kompozicemi Hectora Berlioze, jehož dramatické skladby skýtají dostatek prostoru pro práci s tělesem. Svižné tempo úvodní předehry z opery Římský karneval byla ta správná volba, aby se rozehřál nejen orchestr, ale i publikum.

Smrt Kleopatry je emotivně vypjatá, lyrická kompozice, s níž se mladý Berlioz v roce 1829 snažil získat prestižní Římskou cenu. V této skladbě předvedl orchestr nejlepší výkon; zvláště v závěru dirigent hráče probudil a dovedl k výkonu odpovídajícímu sólistce, o jejímž hlase Fiore prohlásil, že je to český národní poklad.

Posluchači měli opět jednou šanci legendu českého operního zpěvu slyšet na domácím jevišti. Bohužel role Kleopatry není pro svou deklamativnost přesně ten repertoár, na který se Beňačková specializuje; takže to nejlepší předvedla slavná sopranistka až po přestávce.

Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Profimédia

Čtyři poslední písně Richarda Strausse patří k pozdním dílům; jejich uvedení už se skladatel nedočkal. Zaobírají se tématem života, smrti a umírání bohužel tehdy pětaosmdesátiletý autor sklouzl do sentimentu.

Ani krásné sopránové kantilény tak nezachrání kýčovitý doprovod orchestru, který po přestávce ještě ke všemu jako by usnul. Ať dirigent Fiore dělal, co dělal, písně táhla svým hlasem skvělá Beňačková, která si za to také vysloužila bouřlivý potlesk.

Umírání na pódiu

Závěr patřil Straussově symfonické básni Smrt a vykoupení, jež má sice stejné téma jako uvedené písně, ale autor ji napsal v pětadvaceti. Skladba tehdy mladého skladatele v sobě nese obrovský náboj, pro nějž byla nejspíše vybrána na konec. Ale jediné umírání, které mohli posluchači slyšet, bylo v řadách orchestru, který se zvláště ve smyčcích nebývale trápil. Konec pro ně byl tím skutečným vykoupením.

Zážitek to byl rozporuplný. Kvalita výkonů oscilovala od okamžiků skvělých až po ty podprůměrné. Výkon byl nevyrovnaný a asi není divu, že dirigent se pro vyčerpání omluvil i z rozhovoru po představení.

Fiore už dokázal, že patří ke světové dirigentské špičce, ale zázraky dělat neumí. Přesto nezbývá než doufat, že jeho spolupráce s ND bude i nadále pokračovat a posluchači se v budoucnu dočkáme podobných výkonů jako při Wagnerově Ringu.

 

Právě se děje

Další zprávy