Lyricko-dramatický tenorista Kaufmann je jedním z nejvyhledávanějších žijících pěvců, oceňovaný především díky brilantní technice, ale také procítěnému hereckému projevu. "Kasovní magnet", jak jej v roce 2014 tituloval deník The New York Times, vyprodává sály po celém světě a účinkoval na všech nejvýznačnějších operních scénách - v italské La Scale, newyorské Met nebo Vídeňské státní opeře.
Do Prahy se pravidelně vrací od roku 2011, kdy jeho koncert veristických árií sklidil nebývalý úspěch. Tentokrát však v Obecním domě představil repertoár, který je pro něj zcela netypický - vybral známé melodie z více než 80 let kinematografie, jimiž vzdává hold velkým filmovým skladatelům jako Henrymu Mancinimu, Johnu Williamsovi nebo Enniu Morriconemu. Volba repertoáru, ačkoli se zdá trochu nekoncepční, dobře sedí jeho hlasovému oboru, a dokonce se zdá, že mu celkově velmi svědčí.
Koncert jako by byl stylizovaný do mírného "retro" nádechu. Pěvecký projev něčím připomínal klasicky školené tenory z první poloviny 20. století, v jejichž podání popových hitů byla stále patrná operní technika, jen Kaufmann zpívá řád lépe.
Kaufmann nabízí perfektní hlasovou interpretaci bez "manýrů" tehdejší doby, přesnou intonaci dokonce také v pískání, stejně jako vyrovnané hlasové rejstříky i bez operního appoggia, což je plný tón posazený na brániční opoře. Umí "prodat" výborně vybalancované dynamické změny a přechody z forte do precizního piana, které předvedl například v Morriconeho E piú ti penso z filmu Tenkrát v Americe. Procítěná piana na dechu, bez zbytečného vibrata, jsou jeho silnou stránkou, což využívá téměř v každé skladbě.
Precizní práce
Na kondenzátorový mikrofon si může dovolit i popová glissanda nebo jemnější, méně plné tóny. Ačkoli většinou zůstává u toho hlavového, zaexperimentuje také s fistulí nebo zapadlejšími tóny, které by v Obecním domě bez mikrofonu neměly šanci se přenést přes Český národní symfonický orchestr. Ten má celý večer vyrovnaný zvuk, kompaktní i v rytmických změnách, a dirigující Jochen Rieder se zpěvákem na sebe vzájemně perfektně, přesně reagují během zpomalení i v zakončení frází. Dirigent se opakovaně nechává unést, opouští přesná gesta a do hudby spíše "tančí". Není divu, že se Kaufmann několikrát uklání ruku v ruce s ním, společně odvádějí skutečně precizní práci.
Jonas Kaufmann dobře zvládá přechod mezi jednotlivými hlasovými rejstříky, i když méně přesvědčivě než v klasickém repertoáru, a přechod z odlehčených tónů po výšky podepřené "operní" dechovou oporou je přirozená. Nepůsobí nijak nepatřičně, naopak je naprosto žádoucí, aby tóny mohly získat na oslnivé barvě. Intepret se tak úspěšně vyhýbá nešvaru některých svých kolegů, kteří v popových hitech znějí příliš "operně". Nerezignuje ani na přesnou artikulaci a jeho velkou devizou je procítěný, emotivní projev, jímž proslul.
V repertoáru nechybí What a Wonderful World nebo Singin' in the Rain, v nichž se neubrání srovnání s originálními interprety. Zůstává však autentický a nesnaží se napodobit ani Louise Armstronga, ani jiné zpěváky. Moon River, již ve filmu Snídaně u Tiffanyho s éterickou něžností zpívala dyšným neškoleným hlasem Audrey Hepburn, přenáší do velmi jemné polohy, ale neuchyluje se k nápodobě, která u jiných mnohdy působí spíš jako karikatura.
Zvlášť mu svědčí píseň The Loveliest Night of the Year z filmu Velký Caruso, k němuž ostatně tenorista bývá často přirovnáván, či Maria z muzikálu West Side Story od Leonarda Bernsteina, již čeští posluchači znají také v české verzi od Karla Gotta a kterou v pátek odměnili velkým potleskem.
Velkolepé finále v podobě soundtracku z Gladiátora dává Kaufmannovi možnost ukázat hlas ve všech polohách. Publikum propuká v nadšené ovace vestoje. Několikrát je pak opakuje do té míry, že tenorista s triumfálním gestem šestkrát přidává, mimo jiné Strangers in the Night nebo A Time For Us, které jsou efektní, hlasově jej však již příliš nevyčerpají.
Ve volných chvílích chodí do kina
Zpěvák řekl, že se do filmové hudby zamiloval prostřednictvím předních tenorů výmarské éry Josepha Schmidta a Richarda Taubera, stejně jako skrze vznešené orchestrace velkých filmových skladatelů zlatého věku, jako byli Erich Wolfgang Korngold a Max Steiner vycházející z odkazu operních velikánů Richarda Strausse či Giacoma Pucciniho. A zdůrazňuje nemalý vliv opery na počátky filmové hudby.
Právě pucciniovské role přinesly Kaufmannovi v posledních letech velký úspěch. Ačkoli minulý rok se potýkal s hlasovými problémy, na jeho konci se vítězoslavně vrátil na jeviště jako Kalaf v Turandot ve vídeňské opeře. Jeho největšího "trháku", Kalafovy árie Nessun dorma s drženým vysokým h2 v závěru, se však pražští posluchači nedočkali. Zpěvák se od začátku do konce striktně držel filmového repertoáru, ačkoli několik oslnivých výšek i tak předvedl.
"Roky jsem hodně cestoval, často sám týdny a měsíce v cizích městech na druhém konci světa. Kromě muzeí to bylo kino, které uchvátilo mou představivost a dalo mi šanci se pobavit, když jsem byl sám," vysvětlil tenorista, co jej přivedlo k pokusu o crossover do popového světa.
Dává si pozor, aby svůj hlas nepřetěžoval. "Nic nestojí za to, abyste riskovali poškození hlasu - a skrze to taky důvěru v něj," doplnil před lety.
Výlety operních hvězd do méně náročného repertoáru se poslední roky zdají být stále častější, zvláště v době hlasové rekonvalescence. Následná turné pro zpěváky představují příležitost, jak zůstat v povědomí, odzpívat za standardní honorář koncert s minimální hlasovou námahou, a třeba i přilákat publikum, které opeře běžně neholduje.
Album sklidilo rozpačité reakce
Kaufmanna v pražském Obecním domě doprovodil Český národní symfonický orchestr pod taktovkou Jochena Riedera, s nimiž poslední album natočil. Nahrávka však vloni na podzim vzbudila poměrně rozpačité recenze u světových kritiků. Například deník The Times napsal, že daleko více připomíná koncert na stadionu než autentickou filmovou hudbu.
Deska nazvaná The Sound of Movies má více vyloženě slabých momentů jako píseň Where Do I Begin, v níž je Kaufmannovo přeskakování mezi rejstříky nepřesvědčivé. V některých výškách, jež by měly být naopak jeho silnou stránkou, příliš tlačí na pilu, zní křečovitě a je takřka pod tónem.
Naživo tento pátek byl však sebejistý a veškeré pochyby o vhodnosti repertoáru vyvrátil. Možná i díky svému sex-appealu, charismatu a přesvědčivému vystupování včetně emotivního prožitku, který do zpěvu vnáší a jímž strhává publikum. Mírnému forsírování neboli zpěvu příliš nahlas se sice ani na koncertě nevyhne, umí ale tóny dobře "prodat" a nepůsobí to nijak rušivě. Publikum je naopak na vysoké tóny natěšené a patřičně jim aplauduje.
Jakkoli od Kaufmanna a jiných operních hvězd diváci očekávají především klasický program, a crossoverové koncerty tak vyvolávají i s ohledem na cenu vstupenek přinejmenším mírné zklamání, popularita filmové hudby momentálně stoupá a skrze ni je možné přivést ke klasické hudbě i posluchače, kteří jí obvykle neholdují a její kouzlo by třeba jinak neobjevili.
Jisté však je, že kdybyste chtěli jako protagonisté nějakého filmu prožít romanci na stříbrném plátně, rozhodně byste chtěli, aby vám k tomu hrál Český národní symfonický orchestr a zpíval Jonas Kaufmann.
Video: Jonas Kaufmann zpívá Tenkrát v Americe
