Ivan Trojan je Bůh. Rád si upravuje role, své postavy má tendenci vylepšovat
Příběhy obyčejného šílenství
Název úspěšné divadelní hry a následného koprodukčního česko-německo-slovenského snímku Příběhy obyčejného šílenství by klidně mohl být definicí mnoha rolí, které Ivan Trojan ztvárnil na plátně i na jevišti.
Autor projektu Petr Zelenka roli třiatřicetiletého letištního skladníka Petra napsal Trojanovi na míru už v Dejvickém divadle, byla to jeho první tamní režie a v roce 2001 za hru obdržel Cenu Alfréda Radoka. Dramatik a scenárista proslulý různými mystifikacemi a hrátkami s divákem či žánry se pak ve filmové verzi oproti svým starším snímkům představil v trochu uměřenější, smutnější poloze. A ukázalo se, že přepis divadelní hry na plátno může mít své limity.
Trojan brázdící letiště ve svém vozíku už tu nemá řadu replik s potenciálem zlidovět. I přijetí filmových Příběhů obyčejného šílenství bylo rozporuplné. Pro jedny Trojanova dosud životní role, pro jiné už ne tak přesvědčivý výkon.
Právě se děje
Tragický český Wimbledon. Na slavném turnaji přežívá už jen jediná naděje
První vystoupení žen i Havel na Strahově. Všesokolské slety na historických snímcích
Teď na to nemáme, kritizuje Čech národní tým. Líbili se mu jen dva stopeři
