Cancún - Světoznámý španělský kytarista Paco de Lucía zemřel na infarkt, když si hrál se svými dětmi na pláži v mexickém letovisku Cancún. Informovala o tom umělcova rodina a úřad jeho rodného andaluského města Algeciras.
Kytarista se prý v úterý procházel po pláži se svými dětmi, když se mu udělalo nevolno. Zemřel cestou do nemocnice. "Žil tak, jak chtěl, a zemřel, když si hrál se svými dětmi na břehu moře," uvedla umělcova rodina.
Paco de Lucía byl byl právem nazýván králem flamenkové kytary, ale také tím, kdo pomohl zpřístupnit toto španělské lidové umění široké mezinárodní veřejnosti.
Kytara Paca de Lucíi zní také v mnoha filmech Carlose Saury, z nichž je určitě neznámější Carmen, filmová verze opery George Bizeta; skladba Entre dos aguas je známá z tragikomedie Vicki Cristina Barcelona Woodyho Allena.
Jeho skladby jsou fúzí flamenka s brazilskými rytmy, jazzem či klasickou hudbou. Ve hře na kytaru byl nenapodobitelný, údajně ani on sám prý nezahrál svou skladbu dvakrát úplně stejně. „Flamenco je jazyk, jehož slovník má deset slov. A moje teorie byla, že se dá rozšířit, aby jich měl tisíc, pokud se dodrží jeho duch, esence, charakter, osobnost," říkal De Lucía.
Ke zpopularizování flamenka přispěl Paco de Lucía zejména tím, že obohatil tento žánr o nové prvky, ale také o jeden úplně nový nástroj, bez něhož se dnes neobejde téměř žádné flamenkové představení. Jde o původně peruánský lidový nástroj - cajón, což je vlastně dřevěná bedna, na níž se sedí a rukama bubnuje do přední ozvučné desky.
Jeden z nejlepších světových kytaristů proslul též spoluprací s jazzmany Alem Di Meolou a Johnem McLaughlinem, ale také s největším zpěvákem flamenka Camarónem de la Isla. Desítka alb, jež s ním nahrál, patří k základům moderního flamenka.
Spolu se objevili mimo jiné na albu Cositas Buenas z roku 2004 - dvanáct let po Camarónově smrti. Paco si totiž jeho hlas vypůjčil ze starých nahrávek a se španělským romským kytaristou přezdívaným Tomatito ho doprovodili duetem kytar.
Skladby tohoto Lucíova posledního studiového alba, oceněného latinskoamerickou Grammy, se zrodily v Mexiku. "Odstěhoval jsem se na odlehlé místo doprostřed džungle na Yucatán. Žil jsem sám, kolem jen úžasný zpěv ptáků. Dva roky jsem strávil jen s kytarou a počítačem," vzpomínal De Lucía.
Asi nejosobnější z jeho třicítky desek je předchozí album z roku 1998 Luzía, na němž Paco poprvé i zpívá. "Když to slyším, tak se stydím. I nejhorší zpěvák světa by to zazpíval lépe," tvrdil Paco, který ale tak chtěl co nejniterněji vyjádřit bolest nad ztrátou matky a přítele Camaróna. Podle své matky, Portugalky Luzíe, která během natáčení zemřela, album i nazval.
Virtuózem od 12 let
Paco de Lucía se narodil jako Francisco Sánchez Gómez 21. prosince 1947 v Algeciras v jihošpanělské Andalusii, která je považována za kolébku flamenka. Za umělecké jméno (v překladu Luciin Franta) si později zvolil přezdívku, kterou mu dali kamarádi v dětství, aby ho odlišili od ostatních Františků v ulici. Prvním učitelem mu byl otec, flamenkový kytarista, který hudebníky vychoval i z Pacových čtyř sourozenců.
Již ve dvanácti letech si Paco začal vydělávat kytarovým doprovodem flamenkových zpěváků, za což získal tehdy i ocenění na prestižní mezinárodní soutěži v Jerez de la Frontera. První album nahrál jako čtrnáctiletý se svým bratrem, zpěvákem Pepém, s nímž dva roky nato vyrazil ve skupině tanečníka José Greka na první zahraniční turné, do USA.
Učil jsem se hrát na kytaru od svého otce. Stálo ho to hodně úsilí, nebyl to moc dobrý hudebník, ale hrál a hrál; hlavně proto, aby udržel rodinu při životě. Tehdy jsme byli opravdu chudí a bez prostředků. Hraním se dalo vydělat alespoň něco málo. Se svými bratry jsem hrál dlouhá léta, Ramón mě také hodně naučil a jako rodina jsme drželi hodně pohromadě, možná nás utužily i ty chudé poměry. Po pár letech jsem se ale musel vydat vlastní cestou. Když Ramón zemřel, bylo to velmi smutné, byl skoro jako můj otec," řekl Paco De Lucía v rozhovoru pro Aktuálně.cz v roce 2010.
Čtěte také
Míchat flamenco s popem znamená ztratit tvář a identitu
Za velký životní impulz označil později Paco tamní setkání s vynikajícím flamenkovým kytaristou Sabicasem, jenž ho nasměroval na vlastní cestu. Osobitý styl je dobře znát již na desce Fantasía flamenca z roku 1969.
Mezi širokou veřejností proslavila Paca v roce 1973 rumba Entre Dos Aguas (z alba Fuente y Caudal), kterou tehdy hrála rádia po celém světě. Za dobytí Bastily označily španělské noviny El País o dva roky později jeho vystoupení v madridském Teatro Real, jež bylo do té doby vyhrazeno klasické hudbě.
Kouzlo jazzové improvizace
Koncem 70. let objevil Paco kouzlo jazzové improvizace - a později vzpomínal na horké chvilky, kdy se ještě neorientoval v jazzových stupnicích a prý se jen tak tak na pódiu chytal. V 80. letech natočil několik jazzových alb s Di Meolou a McLaughlinem, včetně živého záznamu jejich turné po USA Friday Night In San Francisco.
V téže době založil s bratry Pepém a Ramónem sextet, jenž se uvedl v roce 1981 deskou Solo quiero caminar. Po rozmanitém albu Zyryab (1990), na němž se podílel i Chick Corea, se Paco pustil do klasické hudby a odehrál i několik koncertů se symfonickým orchestrem.
Paco de Lucía byl držitelem četných ocenění včetně čestného doktorátu univerzity v Cádizu či Ceny prince asturského.
S manželkou Casildou, s níž se oženil po dlouholeté známosti v roce 1977 v Amsterodamu, měl dvě dcery - Casildu (1978) a Lucíi (1979) - a syna Curra (1983).
Paco de Lucía se představil několikrát i v České republice, předloni koncertoval ve vyprodaném Obecním domě v Praze, naposledy vystoupil na festivalu flamenca v Olomouci vloni v červenci.
