Recenze - Proč a jak vlastně psát o Britney Spears? Lze k jejímu životu on-line přenášenému do všech koutů světa dodat něco, co by se dokázalo vymanit z banality a plakátovitosti světa, ve kterém žije?

Ostatně i její revolta proti světu, ve kterém žila, vzpoura, která ji připravila o miliony, děti, soudnost, postavu a na čas i o vlasy, skončila sežvýkána do snadno uchopitelného marketingového produktu, jehož cílem je podpora nové desky.

Její hluboká krize dostala v hledáčku kamer až banální vyznění story o polepšené hříšnici. Utrpení a tápání přestárlého, ale nezralého dítěte se zploštilo do lineárního příběhu o tom, že ze dna vede cesta už jen nahoru. A že se člověk nemá vzdávat. Srdíčko, štěstíčko, slzečky, poteček.

Pokud psát (a číst) o Britney, pak je třeba hledat mezi řádky; snažit se víc než to, co Britney svou hudbou a konáním říká, odpozorovat, co se za tím skrývá. Ne, nejde o to prokouknout falešné pozlátko popového velkobyznysu - to už ostatně zvládají i její teen-fanoušci, kteří jsou dnes ve velké míře schopní správně chápat vše kolem Britney jako skvěle zprodukovanou pohádku.

Britney Spears - Circus

A co se tedy z nového alba Circus dá mezi řádky vyčíst? Především to, že kolem ní začíná obcházet syndrom Michaela Jacksona (nebo Václava Klause, chcete-li). Tedy ztráta kontaktu s realitou doprovázená chorobným egocentrismem, který na této desce i v rámci v středoproudého popu přesahuje běžné parametry hry a nadsázky.

Hned úvodem se Britney prohlásí za "popovou královnu" a chvíli na to tvrdí: "Holky, kluci, všichni sní o tom, že se se mnou vyspí." Jindy vpálí celému světu do tváře: "Já nesnáším vás, vy nesnášíte mě. Ale stejně mě pořád posloucháte" - čímž asi myslí jen ty zlé lidi, ne její fanoušky. 

Foto: Aktuálně.cz

Na desce se jednou vidí jako svůdná zralá dračice v kostýmku dominy, jindy se snaží vrátit se o deset let zpět do role lolitkovsky svůdné školačky. Těžko jí kdo uvěří aspoň jedno, ale je to aspoň zábavné. Když ale žena na prahu třicítky dětským hlasem infantilně kníká do mikrofonu cosi jako "Ňuňuň, ťuťuťu, maminka tě má ráda" (Mmm Papi), není to ani dojemné, ani chytlavé, natož sexy. 

Těch rolí je zkrátka na Britney příliš; a čím víc se jich snaží hrát, tím méně úspěšně hraje i ty, které jí dříve šly. V tom je ona zmiňovaná nestřídmost, která z meziřádek doslova křičí.

Stejně jako jediné zajímavé na Britney zůstává to nevyřčené, nechtěné a mimoděk prozrazené, i hudebně je zajímavá jen tehdy, když je vykolejená, nesoustředěná, nejistá. Když se stroj zadrhne a snad omylem se pustí do sfér, které by jindy ustrašeně obešel.

Loni, tedy v době, kdy světem rezonovaly její skandály a kdy budila jen posměch, nebo lítost, vydala zajímavě znějící desku Blackout. Album s prodejem lehce převyšujícím tři miliony kusů je možná v intencích její kariéry komerční propadák, ale když nic jiného, nabídla v rámci svých možností a v rámci svého stylu překvapivě progresivní electro-pop. 

Foto: Reuters

Čtěte také: Sukničkář vytáhl Britney Spears na první místo Z h**** bič neupleteš. Pokud nejsi Britney Spears Hříšnice Britney si z videocen MTV odnesla tři trofeje

Nathaniel Hills aka Danja, žák samotného Timbalanda, tu spolu se švédskými producentskými hvězdami Christianem Karlssonem a Pontusem  Winnbergem bez skrupulí sahali po zajímavých zvukových a melodických motivech, které po sobě zanechal v Berlíně uhynuvší electroclash, pouštěli se do neotřelých melodických i rytmických struktur, a přitom zůstávali popově srozumitelní a čitelní.

Circus je v tomto ohledu stejný, ale zvukově je návratem před Blackout, což je škoda. Britney si ponechala většinu z desítek zvukových mágů, kteří jí ukuchtili Blackout, ale tentokrát byli drženi mnohem víc zkrátka.

Foto: Aktuálně.cz

Na Blackout šlo o to zaujmout, jakkoliv. Nejistá doba si žádá odvážné činy. Nyní jde zase o to se stejnou úporností předstírat, že všechno je jako v dobách na počátku milénia. A sbírat ceny a poklony za vnitřní sílu, se kterou se vrátila na scénu.

Paradoxně je Blackout mnohem sebevědomějším produktem než sebevědomě se tvářící, ale pohříchu na jistoty hrající Circus. Je ale fér přiznat, že kromě profesionálně bezchybné, byť předvídatelné producentské práce jsou i tady skladby, které svou odlišností mile překvapí. 

Unusual You je houseovým rytmem podkreslená balada se zajímavou melodií a nadýchanými aranžemi. Být to z francouzské elektronické scény před deseti lety, je to možná v klubech hit. Zvukovou pestrost nelze odepřít ani příjemně rozostřené Mannequin.

Za pozornost stojí i Blur, studie ranní kocoviny s krémovou melodií odkazující k rané Madonně. Tady se navíc z předvídatelných mustrů vymyká zajímavě pojatá rytmika a nápaditě vrstvené aranže, které ze sebezpytné terapie dělají docela slušný vzor pro moderně znějící pop; zde Britney a její tým hledí sebevědomě do budoucnosti žánru.

Říká se, že jen drcená oliva ze sebe vydá to nejlepší. V případě drcené Britney to byla loňská deska Blackout. Jenže co pak s rozdrcenou olivou? Vyplivnout? I to se Britney mohlo velmi snadno stát. Nebo vydrcenou olivu donekonečna žvýkat, přemílat v puse a myslet si, kdoví jak báječně nechutná. Britney je (a musí být) ráda, že není vyplivnutou olivou. Malý velký příběh punkové revoluce v samotném lůně popu je tak u konce. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Revoluce požírá své děti a tohle dítě je za to jen rádo. 

Buďme rádi i za Britney, že to přežila a že snad má, co chce. Nebo si myslí, že chce. Kdo ví. A co se hudby týče, ta je v tom celém asi nejméně důležitá. Možná, že až si zas Britney udělá ze života skutečný cirkus, dojde zase na chrabré producentské činy.

Ale na světě je tolik dobré hudby, že kvůli další nadějně znějící desce jako Blackout je zbytečné nechat sebestředné děcko ničit si život před zraky celého světa.

Britney Spears: Circus. CD, 46 minut. Vydává Sony BMG, 2008.