Praha - Znáte z reklamy. Dance with Me, vyzývá mobilní operátor písní od Nouvelle Vague. Ale funguje to i bez radosti z levnějšího tarifu - ve čtvrtek možno otestovat naživo v pražském Paláci Akropolis.
Francouzská kapela sem poprvé přiváží nakažlivě nadýchané coververze temných postpunkových a novovlných hitů ze začátku 80. let.
Pražská akce je součástí večerů EuroConnections; jako předkapela se představí čestí "frankofonní" Miou Miou.
Za nápadem převléknout songy od Joy Division, Depeche Mode, Dead Kennedys, The Cure nebo Killing Joke do kabátů z jemného latina a barevné bossa novy stála dvojice Marc Collin a Olivier Libaux.
Ale ve výsledku jsou desky s plakátově popartovými obaly a odkazy na Godarda hlavně ženský projekt. Až lehce proměnlivá sestava mladých zpěvaček naplňuje písně osobitostí a koncept životností; to všechno s křehkým kouzlem první rtěnky.
Coververze může být lecčím; ale nejčastěji je jen kýčem nebo trochu lacinou zábavou. Nouvelle Vague patří k menšině, která nabízí skvělou hudbu a jen tak mimochodem pokládá spoustu otázek.
Kapela za pomoci španělky, klavíru a rytmiky testuje, nakolik písně vydrží překlad do jiného stylu, ale hlavně: Co se stane, když se mužských textů o depresi, bolesti a samotě chopí dívky nezatížené ani dobovým kontextem, ani rozervanou pózou novoromantiků. Tedy bez vzpomínek a zážitků z doby, kdy se chodilo v černém a se sklopenou hlavou se velebila sebevražda Iana Curtise.
Však prý byla neznalost původních songů hlavním kritériem výběru vokalistek. A v jejich podání se během tří minut stane to, co se snaží divákům klopotně vysvětlit Jan Hřebejk ve svém novém filmu. Ženy jsou silnější, a přitom osudovější než muži.
Chmury zmizely, zbyl opar melancholie. Nebuďte bolestíni, kluci, vzkazují zpěvačky! Lidi se prostě rozcházej (Joy Division) a ten les fakt není strašidelný, jen kouzelně tajemný (Cure).
Umějí naopak naskočit na spodní proudy písní. Fatální Guns Of Brixton znějí v jejich podání definitivněji a rezignovaněji než frackovská výprava po městě - ale i tady si zachovávají nadhled.
A občas si nevinné dívky vstup do samčího světa náležitě užívají. Too Drunk To Fuck zpívají vyzývavě jako lolitky a ještě stačí vypláznout jazyk na chvástavě opilé rockery.
Na druhé desce Bande a Part se Nouvelle Vague za pomoci harmoniky vrátili z karibských pláží do pařížských barů. A ani tady nechybějí skvělé veletoče. Dekadentní Dance With Me mění v upřímnou i svůdnou prosbu, v Dancing with Myself trumfují někdejší povýšený škleb Billyho Idola roztomilým pitvořením.
A jako vrchol Blue Monday od New Order: kolektivní klubovou hymnu mění v kabaretně intimní zpověď. Rafinovaný odstup, svůdnost a elegance i bezelstné domácí písničkaření v jednom. V živém provedení se k tomu - aspoň podle YouTube - přidávájí ještě roztomilé cukrbliky. Inu, Francouzky.
V době, kdy se hudební průmysl zakousl do vlastního ocasu a každý recykluje jako zběsilý, ztrácejí coververze kouzlo i atmosféru. Hlavně začínající hvězdičky plodí předělávky starších hitů jako na běžícím pásu; bez osobního vkladu a interpretace, jen z vypočítavosti vejít ve známost s něčím povědomým.
V podání Nouvelle Vague to není berlička, jak upoutat pozornost, ale plnohodnotný žánr, který nabízí sebevědomou výpověď i nepropočítanou krásu.
V nejlepších chvílích znějí jejich verze jako svébytné skladby, na originálu zcela nezávislé; někdy se dokonce zdá, jako by jim časově předcházely. Že bychom pořád všichni vlastně hráli jednu píseň?
