Recenze - Vydání nové desky amerických The Black Keys nazvané Turn Blue doprovázela smršť výroků, v nichž si to Dan Auerbach a Patrick Carney přes média vyřizovali s každým od Jacka Whitea přes Justina Biebera až po Michaela Jacksona.
"Je to strašná sračka, která stojí tak za prd, že jim trvalo tři roky práce, než se to vůbec dalo aspoň trochu poslouchat," vzkázal Carney na účet posmrtného alba krále popu, které putovalo na pulty obchodů ve stejný den jako jejich novinka.
V americkém žebříčku se The Black Keys nakonec Xscape porazit podařilo, byť jen o fous a navíc s pyrrhovským dodatkem, že tentokrát prodali o padesát tisíc kusů méně než s minulým počinem El Camino.
Souboj rocku s umělohmotným popem
The Black Keys se nejspíše snažili premiéru své desky prezentovat jako součást věčného souboje autentického rocku s umělohmotným popem, jenže tohle vítězství Turn Blue nemá ani zdaleka takovou symboliku jako když v lednu 1992 sesadilo z čísla jedna amerického žebříčku Jacksonův opulentní opus Dangerous neznámé trio ze Seattle s jistou deskou nazvanou Nevermind.
Nirvana bojovala s mašinérií popového průmyslu na vrcholu jejích sil, The Black Keys místo toho jen přemohli pět let starou popmrtvolu, jejíž management si už beztak znepřátelil i poslední zbytky věrných fanoušků.
Auerbach a Carney můžou slavit, ale s událostmi kolem vydání nové desky jen posílili svoji image týpků, kteří by se zoufale chtěli stát největší rockovou kapelou na světě, ale pořád vypadají jen jako párek příliš snaživých nerdů. Zvláštní pointou celého příběhu je, že dnešním rockovým posluchačům to stačí.
Jejich osmé album Turn Blue se za své ambice nestydí - produkce je ještě bombastičtější a refrény ještě čitelnější. Singly Fever a Turn Blue točí rádiovou hitovost na jedenáct a poděkovat za to můžou znovu producentovi (a prakticky třetímu členovi kapely) Brianu Burtonovi známému pod přezdívkou Danger Mouse.
Ten počínaje albem Attack & Release (2008) poctivě pracuje na zdánlivě marném úkolu proměnit nesmělé fanoušky blues ze zapadákova kdesi v Ohiu v sexy rockové hvězdy.
I nerdi musí dospět
Danger Mouseův trik je pořád stejný, ať už pod jeho rukama vzniká album Broken Bells, Norah Jones nebo Becka. Vždycky se snaží najít kompromis mezi syrovostí jejich domovských žánrů a univerzálním středněproudým zvukem, který stojí na pevných nohách retra.
Black Keys se na minulých deskách vší silou drželi svého bluesového fetiše (a skvěle to fungovalo třeba v posledním hitu Lonely Boy), tentokrát už ale definitivně podlehli a Danger Mouse jim ordinuje sedmdesátkovou psychedelii v bezpečné rádiové verzi.
Úvodní skladba Weight of Love je bezmála sedmiminutový ledzeppelinovský monolit, kde expanzivní kytarové sólo zazní ještě předtím než se Auerbach vůbec dostane k mikrofonu.
Jestli na minulém albu udal první song Lonely Boy albu rozverný, energický tón, tentokrát nás Keys chtějí připravit na podstatně melancholičtější procházku. Celá deska se totiž nese v duchu zprávy, že i nerdy z Ohia nakonec dostihla dospělost - oba vloni překročili Kristova léta a Auerbach si navíc jako bonus prožil traumatický rozvod.
Tedy ne že by se k rozpadu svého manželství postavil zrovna dospěle. "Nechal jsem tě užívat si mé dary, které jen živily tvé rty plné lží. Nikdy nepochopím, proč jsem to vůbec dělal," zpívá Auerbach v Bullet in The Brain a na dalších místech desky naplňuje žánrová pravidla dřevního rock'n'rollu, který měl na něžné pohlaví vždy poněkud jednostranný pohled.
Je to zajímavá paralela s dalším velkým "rozvodovým" albem, které vyšlo o týden později - Ghost Stories od britských Coldplay, kde si Chris Martin (čerstvě separovaný od americké herečky Gwyneth Paltrow) ordinuje slzavé pasivní smíření s osudem. Jinak toho ale mají obě kapely celkem dost společného v tom, jak v éře hip hopu a tanečních slastí vzdorují jako poslední zástupci kytarové hudby v žebříčcích.
Jen další retro
Jestli jsou Coldplay děti post-britpopové generace, která v novém tisíciletí potřebovala zklamaným fanouškům nabídnout nějaké masově přijatelné vysvobození z experimentů Blur a Radiohead, pak The Black Keys si můžete zařadit na chvost linie amerického kytarového revivalu ze začátku tisíciletí.
Vedle archetypálních rockerů The Strokes nebo The White Stripes (kterým Auerbach a Carney rozhodně dluží nejvíce) vždycky vypadali jako hodní kluci, které by vám za přátele schválila i vaše babička. Což jim paradoxně pomohlo zůstat na vrcholu i v době, kdy většina jejich generačních kolegů už nikoho nezajímá.
Na cestě k žebříčkovým úspěchům bylo nutné trochu obrousit hrany jejich syrového zvuku z raných desek, ale The Black Keys alespoň nemuseli klesnout tak hluboko, aby potřebovali výpomoc od tranceového Antikrista Aviciiho, který produkoval Coldplay jejich aktuální singl A Sky Full of Stars (zoufalý pokus jak zachránit slzavé údolí Ghost Stories od komerčního propadáku). Místo toho Keys stačí vsadit ve Fever na elastickou basovou linku, která tak skvěle rozhýbala singly z poslední desky Broken Bells.
The Black Keys svoji roli rockových spasitelů hrají celkem dobře - brojí proti digitální distribuci hudby (novinka není dostupná na streamovacích službách), horují pro vinyly a pomáhají s deskami malým kytarovým kapelám (ale aktuálně třeba i Laně Del Rey). A své nahrávky špikují "cool" odkazy, jako když desku nazvou po hlášce kultovního moderátora Ghoulardiho z šedesátkové rozhlasové show. Když ale na nové desce definitivně opustili svoje bluesové kořeny, zařadili se jen do dlouhého zástupu kapel z druhé až páté ligy, které do omrzení rekombinují rockovou minulost a spoléhají se na to, že na jejich drobné výpůjčky z kánonu riffů nikdo nepřijde.
A proč to ještě The Black Keys stačí? Přiznejme si, že mainstreamový rock se poslední roky stal pouhou karikaturou rebelské, špinavé hudby minulosti, a když se na Grammy v rockových kategoriích rozdávají ceny kapelám jako Imagine Dragons, musí se v hrobě obracet Buddy Holly i Jim Morrisson.
Auerbach a Carney už natočili lepší desky, pořád jsou ale mezi slepými pověstným jednookým králem. S Turn Blue ale přichází první varování: Co horšího se rocku může stát, než když vás nechá v klidu.
The Black Keys: Turn Blue. Celkový čas 45:02. Nonesuch / Warner Music, Album vyšlo 2014.
