V tomto smyslu je Nohavica zpívajícím básníkem, srovnatelným třeba s klasikem Jiřím Suchým. Suverénně frázujícímu a hudebně nápaditému písničkáři stačí ve slově "pivo" protáhnout první slabiku a na světě je miniaturní portrét české pivní kultury, včetně tleskání na první dobu.
Výtah jede nahoru a dolů bez jediného cuknutí snad všemi patry jazyka. Od nářečí, kvůli němuž si posluchač možná bude muset vyhledat ve slovníku, co znamená, že "Ježíš bulá školu", až po jazyk ortenovský nebo máchovský.
Úvod je paradoxně nutný, aby bylo jasné, jak brát vážně to, co Nohavica na novince zpívá. Přesná práce s jazykem vyžaduje systematické myšlení, Nohavicovy texty proto nejsou chvílemi osvícení geniálního veršotepce, což je obvyklá romantická představa, spíš promyšlenou, přesně vyslovenou výpovědí o světě.
Obvykle se takovým obratem myslí "o našem světě". Jenže právě tohle dělení na svět náš a jejich, konflikt my versus oni, je v současnosti Nohavicovo palčivé téma, jak je slyšet v několika písních nabitých téměř hmatatelnou hořkostí a křivdou.
Z kytarové díry leze vir
Začněme však tím, co je na albu prosté dvojznačností. Shrnuto: mezi českými autory a interprety snad nikdo neumí tak emotivně, bez jinotajů jít k věci jako Nohavica.
Na nové desce to připomíná písní Emil P., tedy vzpomínkou na kamaráda a hráče na sitár Emila Pospíšila, který žil v letech 1958 až 1994. Těžko se k té syrové a introspektivní skladbě o třicátníkovi umírajícím na rakovinu nevracet opakovaně. Je epifanií, svíravým odhalením míjení a ztráty, což je zkušenost, kterou si projde každý.
Nohavica vypráví, jak vedle něj opouští svět blízký člověk, ale v tu chvíli byla zkušenost nesdělitelná. Sounáležitost není samozřejmostí. "A já pil, já jenom pil / já hlupák pil a marnil čas / a půlku času jsem měl dát radši jemu / a druhou hodit mezi vás," vidí Nohavica sám sebe s odstupem čtvrt století a pocitem lítosti nad tehdejším oparem lehkosti i výmluv.
Na desce je Nohavica nejen citový, až sentimentální v písních o rodičích a manželce (Máma mi na krk dala klíč, Je ti to líto, Moniko, Zestárli jsme, lásko), ale také úsečný, ironický a zlobný, jakmile poodstoupí a do hledáčku se dostane širší obraz současné společnosti. V takových momentech básnickému lyrikovi "z kytarové díry leze vir", jak deklamuje v blues Řekni sýr.
"My a oni" po třiceti letech
Není pochyb, že ono "my a oni" ve smyslu morálních kvalit a společenských nároků se pro Nohavicu stalo z příčin, které je trapné donekonečna omílat - myšlen je samozřejmě podpis spolupráce s StB za komunismu nebo předloňské přijetí medaile od ruského prezidenta Vladimira Putina -, překvapivě i na nové desce silným, opakovaně rezonujícím tématem.
Překvapivě, protože žádný z českých folkařů si po roce 1989 nevede tak úspěšně, pokud jde o posluchačský ohlas, například vyprodanou největší koncertní O2 arenu v zemi nebo volnou ruku při vydávání vlastních nahrávek.
Nepřejícné hlasy by mohl brát třeba jako daň za úspěch. Nohavicu přesto iritují držitelé klíčů a "porotci životů". Na desce zpívá o "průvodu lásky s pravdou za opasky", jemuž je lépe uhnout, pokud člověk nechce být smeten. Těžko říct, o čem Nohavica mluví, žádní držitelé klíčů mu, na rozdíl od dob minulých, nemohou odepřít přístup tam, kam se dostal díky vlastní popularitě, ani nad ním nemá moc žádný "lidový tribunál".
Z hlubin jezera vyroste mohyla
Kdysi dávno, v polovině 90. let, tehdy mladý literární historik Martin Putna "proklepl" Nohavicovy písně duchovním kladívkem a shledal, že ve skladbách jako Bláznivá Markéta nebo Darmoděj se písničkář k Bohu příliš neobrací. "Ať ty písničky neposlouchá, když jsou blbé," zněla tehdy zemitá básníkova replika na Putnovu analýzu.
Na nové desce se ovšem Jaromír Nohavica modlí, dokonce napíše chorál Dej nám sílu. I do majestátní melodie a textu promítne mučednické téma my versus oni, kteří nás touží ponížit a zničit.
Nabízí se jiné vidění básnického privilegia, než je vidina lidského či nebeského soudu nad držiteli klíčů a jinými nepřáteli Jaromíra Nohavici. Písničkář by mohl vzít sám sebe za slovo v jedné z nejkrásnějších písní nového alba: "Den nenávidí noc / noc nenávidí den / Však básník má tu moc / že bude zachráněn / Za každou vteřinu do veršů zakletou / dostane květinu, až v máji vykvetou / a z hlubin jezera vyroste mohyla…"
Recenze nejsou od toho, aby určovaly, kolik takových spásných vteřin či minut je na Nohavicově nové nahrávce. Vezměte to jen jako odhad; je jich mnoho.
Album
Jaromír Nohavica: Máma mi na krk dala klíč
Petarda Production 2020
