Recenze - Pódium ve stylu Bauhausu, pohybující se světelné panely, londýnský Royal Philharmonic Orchestra. Bombastická podívaná. Když ale hlavní hrdina celého too cirkusu Sting (58) zazpíval poslední přídavek a capella, bylo jasné, že by se bez toho všeho hladce obešel.
Představa, že je na pódiu O2 Areny sám, jen s mikrofonem a třeba akustickou kytarou, je mnohem svůdnější než do detailu dotažená megashow turné k albu Symphonicities.
Podobný pocit jsem měl naposledy z "rozlučkového" turné Leonarda Cohena. Jeho doprovodná kapela se z celého srdce snažila obalit každou vteřinu koncertu nepropustnou cukrkandlovou krustou, když ale Cohen zapěl sám, najednou to nijak nevadilo. Bylo jasné, že má co říci; a že sílu své autorské a zpěvácké osobnosti protlačí i růžovým peklem. Jen jsem měl pocit, že ta kapela mu byla dána za trest, aby s ní snad bojoval… Na Stingově vystoupení mě napadlo totéž.
Samozřejmě se nabízí otázka, proč autor a zpěvák Stingova formátu potřebuje dodat svým písním orchestrální aranžmá. Patrně za tím nebude nic jiného než touha po "velkém zvuku a velkém show" - odvěká chuť utvrdit se v tom, že i pop music může aspirovat na titul vysoké umění.
Pop music samozřejmě mnohokrát ukázala, že může. Nikdy to ale nebylo díky tomu, že nosí cizí peří a halí se do kabátu vážnosti - navíc spíchnutého tak, až pozornějšímu pozorovateli dojde, že krejčí občas neví kudy kam a kterému ze dvou pánů vzít míru.
Stingovo album, na kterém najdeme základ repertoáru aktuálního turné, tedy tucet slavných čísel v orchestrálních aranžmá, se jmenuje Symphonicities - kromě narážky na poslední album Police patrně, že tu hraje symfonický orchestr. S formou symfonie nemají společného zhola nic, podobně jako všechny možné desky typu Symphonic Beatles, Symphonic Queen, Symphonic Pink Floyd.
Čtetě také:
Expolicista Sting promění Prahu v hitové Symphonicity
Jde o obyčejné písničky, které kdysi byly hity a tak je třeba je při aranžování pro orchestr příliš nepošramotit a neubrat jim na broukacím potenciálu. Podtrženo sečteno: zbytečná práce námezdních (i když tentokrát opravdu slavných) varhanů bauerů toužících sáhnout si na trochu té slávy.
Mnohem horší je, že autoři a (v případě Stinga) zadavatelé podobných úprav ignorují jeden z nejdůležitějších aspektů ne-vážné (zábavné) hudby: mnohem více než skladatelská neotřelost se v popu a rocku cení poutavý zvuk, autenticita a prožitek. Sting v Police ukázal, s jak úspornými prostředky mohou jazzmani uspět na scéně nové vlny. Zmíněný Cohen, jehož vrcholné album I'm Your Man zní, jako by ho na samohrajku natočili Eva s Vaškem, svým projevem polidští všechen kýč i jalovost. A kotlíkářské mumlání a mečivá harmonika Boba Dylana nevadí, protože cítíme, že ten člověk má co říct.
Přidáte-li orchestr, všechno tohle kouzlo je v háji. Orchestr se neumí spontánně odvázat, přitom hraje cosi, co mu není vlastní. Všichni tápou na stejné lodi, jejíž konstrukce rozhodně neslibuje bezpečné doplutí.
Sting, který na svých studiových albech využívá úspornou, ale o to suverénnější hru většinou jazzových es, se na koncertech pojistil. Před symfoniky stála i doprovodná kapela: kytarista, basista, dva bubeníci a půvabná zpěvačka. Když si orchestr - třeba ve When We Dance - dal několikataktovou pauzu, zněla tahle skupina sama a byla kouzelně křehká. Být na pódiu jen s pěticí doprovodných hudebníků ale hvězdě celého programu asi nepřipadalo dostatek atraktivní, i když jsem si jist, že diváků by dorazil stejný počet. Přišli by jen o několik povedených sól trubky, klarinetu, houslí a violoncella.
Výprava Roberta Molnara byla podle programu inspirována Bauhausem. Prosvětlený sokl, na kterém stál orchestr a trojice pohybujících se světelných a projekčních panelů nad hlavami účinkujích, přinejmenším ukazovaly, že v jednoduchosti je síla a působily jakýmsi předválečně avantgardním dojmem - když na nich zrovna neběžel nenápaditý videoart "deseti inspirativních umělců, které jsme oslovili".
Zcela příznačně se v těchto kulisách pohyboval orchestr: jeho synchronizované výskoky a mexické vlny, jakož i nasládlá hra a občasné latinské rytmy ze všeho nejvíc připomínaly promenádní tělesa v besídkách lázeňských letovisek. Což vlastně jaksi patří k věci; zábavní jazzové orchestry a výtvarná avantgarda jsou současníky, kteří vedle sebe žili ve spokojené symbióze.
Orchestrální úpravy písní, které na koncertu zazněly, se z velké části nesly v duchu decentního podbarvování; dramatičtěji orchestr zasáhl jen několikrát, nejčastěji v podobě zmíněných sól. Nejhorší šrámy utržila Every Breath You Take: libé smyčce v úvodu, rytmus nastupující až po první sloce, vpravdě "symfonické" vyvrcholení… Přijít s horší šmírou už by zavánělo genialitou.
Russians, při nichž se scéna nezapomněla zbarvit rudě, se dočkali vpravdě temného a dramatického aranžmá, které ale jaksi nekorespondovalo s křehkou melodií Stingova zpěvu. Nejzábavnějším "přerodem" prošla píseň Moon Over Bourbon Street - plíživá orchestrace, vizuální i zvukové odkazy ke klasickým němým hororům, Stingovo žánrově naprosto nezbytné sólo na theremin, oblíbenou hračku k vytváření filmového napětí.
Zbývající dva tucty čísel se zkrátka skvěle poslouchaly. Orchestr je nezkazil ani nepozvedl k výšinám. Prostě cosi hrál a Sting - zpívající tak suverénně jako na deskách - před ním s kapelou po bocích ukazoval své mistrovství. Obě jednotky si vzájemně nevadily.
Domnívám se, že líp podobná kombinace dopadnout ani nemůže.
Sting & Royal Philharmonic Concert Orchestra: Symphonicities Tour 2010. Pořádala agentura Live Nation. Praha, O2 Arena, 22. září 2010.
