Rozhovor - Pravděpodobně dnes v Česku nenajdeme masovější elektronickou kapelou, než jsou Skyline, přinejmenším pokud budeme počítat fanoušky. Přímým dokladem je, že po zveřejnění nové desky Fairytapes se kapela držela dva týdny na čele prodejního žebříčku digitálního obchodu Supraphonline.
Na aktuální nahrávce se po předchozí odbočce ke kytarové produkci vrátila zpět tam, kde se cítila vždy nejlépe. Tedy k elektronickým písničkám, vycházejícím často z rytmu nebo rychlosti drum n'bass, jejichž místo je mnohem víc na pódiu než doma v obýváku či ve sluchátkách.
Sami členové kapely dnes začínají znovuobjevovat stále populárnější elektronickou hudbu. Loni ji do mainstreamových hitparád vnesl Skrillex, pod povrchem komerčních žebříčků basově orientované žánry bujely už delší dobu a přirozený vliv se přenesl i do poslední nahrávky Skyline. Už po první minutě tak na Fairytapes můžeme slyšet vířivé basové wobble efekty a rozhodně to není naposledy.
„Vycházíme z toho, co nás momentálně baví, co posloucháme a co sám hraju jako DJ," říká k tomu producent Hoffy_M, tedy člověk zodpovědný právě za beaty a syntetické zvuky.
O nových vlivech v produkci Skyline, příjmech kapely z fyzických nosičů i o jejím výsadním postavení jediné a nejoblíbenější živé elektronické kapely na českém hudebním trhu společně s Hoffym hovořil ještě další zakládající člen - bubeník Radek Bureš, mimo jiné dlouhou dobu zástupce šéfredaktora hudebního časopisu Filter.
Aktuálně.cz: Předchozí deska byla docela kytarová záležitost, možná díky příchodu Marky Rybin. Teď se vracíte zpět k elektronice, chápete tedy Private Madness, Public Danger jako nepovedený experiment?
Radek Bureš: Nebereme to jako nepovedený experiment, mám tu desku rád, ale různě tomu nahrály okolnosti. Už dlouho jsme chtěli udělat desku, která bude podobná koncertům, a úplně se nám to nedařilo. Domluvili jsme se na nahrávání s Dušanem Neuwerthem a ten nám říkal, ať víc využijeme živých nástrojů - bubnů a kytary -, když už je máme v kapele. Do toho měla Maru překlenovací období mezi svou předchozí, docela tvrdou kapelou Gaia Mesiah. Navíc když člověk něco natočí, má tendenci se vůči tomu na další nahrávce trochu vymezit. Teď nás to přirozeně nasměrovalo k elektroničtější hudbě.
Taky nás ovlivnilo, co se děje v taneční hudbě venku. Chvíli už jsem z toho byl unavený. Když jsme začínali koncem 90. let, obvykle po nás hrával nějaký DJ. Byl to drum n' bass pořád dokola. Poslední dobou taneční scéna venku začala být znovu zábavná. Přirozeně nás to ovlivnilo.
A.cz: Snažili jste se na Fairytapes cíleně reflektovat současné dění v elektronické hudbě?
Hoffy: Spíš to vychází z toho, co nás momentálně baví, co posloucháme a co sám hraju jako DJ. Dá se říct, že jsem taneční muziku začal rok zpátky znovu objevovat - především to, co se souhrnně označuje jako bass music. Taky už jsem od toho měl trochu pauzu.
A.cz: Dozvuků drum n' bass jste se ale dodneška nezbavili.
RB: Vždycky nám to vyplyne. Obvykle máme problém, že naše skladby jsou strašně rychlé. I ty, které působí nějak popově, mají hrozně rychlé BPM. Podvědomě pořád myslíme na koncerty, aby to na nich šlapalo. Pořád nás něco pošťuchuje, abychom hráli živě. Aby se zachovalo, proč jsme zakládali celou kapelu, tedy kvůli koncertům.
H: Když jako skladatel začínám dělat něco nového, přemýšlím hlavně právě nad energií, nad tím, jak to asi bude fungovat na pódiu.
A.cz: Nemáte kvůli konceptu živé kapely despekt vůči fyzickému nosiči, případně hudebnímu záznamu jako takovému?
RB: Je pravda, že priorita se dnes obrátila. Dřív se dělaly koncerty, aby se propagovala deska. Dnes se dělají desky, aby se mohlo jet na koncerty. Koncerty vždy byly to, co nás bavilo nejvíc, ale zároveň do každé desky dáváme maximum, abychom se za ni pak nemuseli stydět. Věřím, že se nám to teď podařilo zase o trošku líp než dřív.
A.cz: Dva týdny jste měli nejprodávanější desku v digitálním obchodě Supraphonline. Jaký je reálný poměr mezi tím, kolik si toho vyděláte prodejem desek, a kolik z živých vystoupení?
RB: Jestli někdy máme výdělky, tak to všechno jde z koncertů. Když je období festivalů - ty se pohybují v lepších honorářích než kluby - dalo by se tím i uživit. Ale pak přijde klubové období, případně doba, kdy se nehraje vůbec, a všichni musíme chodit do práce. Je to možná zdravější, nebýt závislý pouze na kapele. U desky se dnes už nepočítá s tím, že by měla něco vydělat. Bývá velký úspěch, když se zaplatí alespoň náklady. Většinou ani to se nestane a nahrávka se dotuje z koncertů. Jsme teď ve stavu, že peníze ze všech aktuálních koncertů dáváme na zaplacení všech věcí kolem desky. Výrobu jsme si platili sami, label má na starosti jenom distribuci. Takže i když v Akropoli na křtu bylo plno, pravděpodobně nám z toho nic nezbyde.
Prodej desek funguje maximálně u „dárkových umělců". U toho, co se dává k Vánocům a k narozeninám. Týká se to jenom někoho, dobře se prodává Tomáš Klus, venku Michael Bublé nebo teenage kapely pro děti. To my úplně nejsme.
A.cz: Jako jedné z mála českých kapel se vám podařilo vyjet do zahraničí - hráli jste na Szigetu, byli jste v New Yorku. Vyvíjeli jste v souvislosti s tím aktivní snahu dostat se ven?
H: Většinou vždy vzejde nějaká nabídka. Nejde o to, že bychom řekli, příští rok chceme jet do New Yorku a pojďme vymyslet, jak se tam dostat.
A.cz: Právě v souvislosti s newyorským koncertem jste pro musicserver.cz vyjádřili své potěšení z toho, že Skyline nikdo neidentifikoval jako českou kapelu. Proč?
H: Často máme reakce, že zpíváme anglicky a ani to pořádně neumíme. Pak se venku ukáže, že to možná není úplně pravda.
RB: Není to, že bychom se přímo vymezovali vůči českým kapelám. V Česku nám někteří lidé dávají za uši, že jsme lokálně trapný. Proto nás těší, když v Americe někdo řekne, že v nás nepoznal českou kapelu. Úplně lokálně trapný to tedy asi není.
A.cz: Když skládáte, soustředíte se hlavně na energii. Snažíte se tím jít lidem naproti?
H: Nemyslím si, že bych se to snažil dělat přístupné. Prostě hudbu dělám tak, aby mě samotného bavila, kdybych ji někde slyšel. Aby mě to bavilo, kdybych byl pod pódiem já.
A.cz: Honza Vedral v recenzi na Fairytapes píše o jakési taneční podstatě. Spojuje ji s večírky, zábavou a nekonečnými party. Souhlasíte s takovým náhledem?
RB: Myslíme si, že naše pozice je dělat hudbu, která je energická, veselá. Nijak se netváříme, že je vysoce intelektuální. Zároveň se ale snažíme, aby nebyla úplně blbá. To je asi naše podstata. Honza v recenzi na předchozí desku taky psal, že když náš sound začal být in, udělali jsme kytarovou desku. Teď se k němu trochu vracíme. Ne že bychom si to dopředu řekli, ale uvědomili jsme si, že si chceme držet pozici, jakou máme. Dobrých kytarových kapel v Čechách pár je, ale tanečních kapel, které koncertují, tady moc není.
Hodně nám to pomáhá při hraní na festivalech. Můžeme doplnit jejich spektrum, promotér má u nás mezi tanečními kapelami malý výběr. Dochází nám, že je to dobrá pozice. Ale děláme to už přes deset let. Nedá se říct, že by šlo o kalkul.
A.cz: Jako taneční kapela hrajete už dlouho. Změnilo se od konce devadesátých let vnímání publika?
H: Lidi se točí. Ti, kterým na začátku bylo 25, už dnes málokdy přijdou na náš koncert. Tím, že Marka i MC Jacob jsou mladší než zbytek kapely, se nabalili další mladší fanoušci. Jsme rádi, že nám publikum nestárne. V devadesátých letech jsme tu byli snad jediná kapela, která obrážela elektronické i rockové festivaly. Teď už taneční moc nejsou, ale nikdo neřešil, že bychom někam nezapadali.
RB: Když jsme začínali, taneční scéna byla něco nového. Lidé cítili, že poslouchají něco progresivního. Pak ten pocit trochu ustoupil a teď mi přijde, že se to vrací. Když dnes dáme dubstepovou pasáž, je z lidí cítit takové to: „Jó, to je hustý."
A.cz: Radek Bureš se živí jako rozhlasový dramaturg a dříve dlouhou dobu působil jako zástupce šéfredaktora Filteru. Projevuje se to na tvorbě Skyline?
RB: Pořád musím něco poslouchat, takže vím, co se děje a co se hraje venku. Jsou kapely, které říkají, že je zásadní nic neposlouchat, aby je to neovlivnilo a jejich tvorba byla originální. My to tak nemáme. Možná jsem někdy zblbej z rádia a nutím kluky, abychom drželi klasické struktury a nedělali skladby moc dlouhé. Ale už dřív jsme najeli na model, že nás baví dělat písničky.
A.cz: Vaše zpěvačka Marka nedávno v rozhovoru řekla, že se snažíte dělat pop, který není povrchní a který neomrzí na jeden poslech. Implikuje to určitý přesah. Je ve vaší tvorbě? Pokud ano, kde?
RB: Maru to asi myslela tak, že i když se dotýkáme popu, děláme písničky a nejsme přehnaně alternativní, nejde o úplný prvoplán. Snažíme se, aby skladby měly nějakou atmosféru, aby to bylo hudebně zajímavé, aby to člověka bavilo slyšet víckrát.
H: My tomu možná říkáme pop. V manuálu KLF (Jak se dostat na vrchol hitparády, pozn. red.) se to třeba označuje jako zlatá pravidla. V podstatě je v popu jen hodně málo úspěšných skladeb, které by zároveň byly postavené na nějaké úplně bláznivé struktuře.
