Rozhovor - Hudební mág Murcof, který v pondělí večer odehraje v Paláci Akropolis svůj originální set, kombinuje vážnou hudbu s elektronikou. Vytvořil například soundtrack pro film Nicotina producenta mexického trháku Amores Perros nebo hudbu pro pivovar Heineken.
Komerční úspěchy šly ale v rozhovoru s Murcofem stranou. V umění, ale i v životě samotném ctí schopnost zkoumat souvislosti: „Člověk by se měl neustále dožadovat pravdy. Ptát se ,proč?‘ a nikdy nepřestat.“
Aktuálně.cz: Vyrůstal jste v Mexiku, v době kolem vydání alba Cosmos jste se přestěhoval do Barcelony, kdy nyní žijete více než devět let. Jak se liší a v čem se shodují obě kulturní klimata?
Fernando Corona: Přijde mi, že východní Evropané jsou přizpůsobivější než individualisté na západě. Ti nejsou špatní, jen jsou Mexičanům vzdálení. Oni smýšlejí více kolektivně a bezprostředněji navazují přátelství. Co se týče toho individualismu – neplatí to ale pro celé Španělsko. Tady v Katalánsku, kde žiji, jsou lidé chladnější, odměřenější a trvá dlouho, než navážou kontakt. Pokud se s nimi chceš setkat, musíš skoro sestavit harmonogram a naplánovat schůzku. V Mexiku se prostě zvedneš a jdeš, kdežto tady ti řeknou „ne, přijď později“ místo toho, aby měli z návštěvy radost. Panuje tu větší hierarchie a předvídatelnost.
A.cz: Nebylo tedy snadné se rychle adaptovat na nové prostředí…
Tak těžké to nebylo. Měl jsem tu kousek mojí země, protože přátelé z Mexika se do Barcelony nastěhovali už dřív. Do dneška ale bylo složité naučit se číst lidi a jejich reakce. Jejich styl projevu se od našeho velmi liší.
A.cz: Jak obě kultury přistupují k hudbě? Je možné říci, že v Evropě převažují komerční cíle, zatímco vztah k muzice v Latinské Americe je ryzejší, možná živočišnější?
V Mexiku dominuje populární hudba. Pokud oceňuješ jiné hudební žánry – alternativní, experimentální – je to docela problém. Samozřejmě k nim máš přístup přes internet. Pokud ale chceš jít na koncert nebo na festival a potkat tam lidi, které tahle hudba baví, nemáš téměř šanci. V Mexiku je hrozně malá infrastruktura pro alternativní umělecké formy vyjma velkých měst, jako třeba Mexico City, Monterrey a Guadalajara. Souvisí to s gramotností lidí, ekonomikou a sociální situací, kdy lidé mají jiné základní potřeby. Může to fungovat jen s řádným systémem, konkrétně se specializovanými médii a mainstreamizací těchto nových uměleckých forem a festivalů.
A.cz: A Evropa?
Evropané jsou obecně mnohem zarytější do kultury, mluvíme-li třeba o Francii, Německu nebo Nizozemí. Mám pocit, že zrovna Španělsko mezi zeměmi západní Evropy trochu pokulhává, co se týče festivalů a nových projevů umění.
A.cz: Takže jste odešel do Evropy za větší seberealizací jako muzikant?
Ano, tahle potřeba popohnala moje stěhování do Evropy. Zvali mě tu víc na koncerty, což má hodně co dočinění s prací mého labelu, založeného ve Velké Británii. Po vydání prvního alba Martes na Leaf Label v roce 2002 jsem začal hodně cestovat. V Mexiku a Spojených státech se pak počet koncertů snižoval. Poměrně rychle se vyjasnilo, že máme tadyhle zkusit své štěstí. S mojí ženou a synem jsme se přestěhovali v roce 2005 a… Jo, deset let je pryč a je to úžasné. (směje se)
A.cz: Spolupracoval jste s řadou amerických i evropských hudebníků. Je možné nějak schematicky rozlišit jejich přístup k tvorbě?
Páni… Ne, myslím, že to nejde. Když se dostaneme k jádru byznysu dělání hudby, je to v zásadě totéž. Mění se to od člověka k člověku spíše než od kultury ke kultuře. Když třeba srovnám Erika Truffaze pocházejícího z jazzového světa a dalšího francouzského chlapíka Philippa Petita s experimentálně punkovými kořeny, s každým spolupracuji úplně jinak. Philippe je velmi spontánní, bezprostřední, kdežto Erik pořádkumilovný, všechno plánuje – u něj je to ale dáno jeho minulostí a věkem.
A.cz: Poměrně krátce po nastěhování do Španělska jste s partou pařížských muzikantů uskutečnil projekt The Versailles Sessions, natočený ve studiu GetSound. Samplování moderních klasiků nyní mělo utrum – jak se lišila tato spolupráce od pro vás běžného způsobu skládání?
Vybrali jsme si různou hudbu od barokních skladatelů jako Couperina nebo Lullyho, kterou se hudebníci začali učit krůček po krůčku, po jednotlivých pasážích. A skončili jsme experimentováním s nástroji – vzali jsme třeba cembalo a hodili ho do smyčce, prostě jsme vytvářeli ujeté zvuky, a získali tak jejich širokou paletu. Všechny ty zvuky jsme dostali z barokních nástrojů, jak jsou například cembalo, viola da gamba, flétna a soprano. Po dvoudenním natáčení jsem se vrátil zpátky domů, poslouchal nahraný materiál, z nějž jsem vyňal určité fragmenty, a kompozici pak poskládal dohromady jako puzzle.
A.cz: Co myslíte, jaká je budoucnost klasické hudby? A hudby celkově?
Myslím, že teď je čas fúzí. V našem hudebním světě je toho stále hodně co zkoumat, doplňovat. Pokud se budeme bavit o západních zemích, ale i o Aborigincích a vůbec domorodých kulturách, uchovávají v sobě velké bohatství. A týká se to nejenom hudby samotné, ale i záměru hudby. V západní Evropě je úmysl většinou estetický, kdežto v oblastech původních kultur se spojuje s transcendencí, duchovnem, celkově hlubším mentálním stavem.
V hudbě se snažím reprezentovat všechny aspekty lidského bytí. Chci zabavit jak mozek, tedy logickou stránku, tak emoční složku i to uvnitř nás, co se snaží najít v životě smysl. Když uspokojím všechny tyto svoje potřeby, cítím, že je hudba kompletní.
A.cz: Lze se bavit o objevování hranic hudebních možností?
Prostě mám pocit, že se toho v hudbě může ještě hodně odehrát. Digitální, analogové, elektronické – to jsou nástroje z dobře známého světa, které jsou okamžitě dostupné a dávají nám nekonečnou škálu zvuků, se kterou můžeme pracovat. Problém je, že mnoho lidí dobude jisté zvukové teritorium, najde jakýsi recept a ustrne. Prozkoumá ho, ale už nejde za ty hranice.
A.cz: Jak se tato filozofie projevuje ve vaší tvorbě?
V hudbě se snažím reprezentovat všechny aspekty lidského bytí. Chci zabavit jak mozek, tedy logickou stránku, tak emoční složku i to uvnitř nás, co se snaží najít v životě smysl. Když uspokojím všechny tyto svoje potřeby, cítím, že je hudba kompletní.
A.cz: Jak si ale vysvětlit, že vaše písně znějí spíše pochmurně?
Možná jsem deprimovaný… (směje se)
A.cz: A míváte deprese?
Jo, někdy mám, samozřejmě. Ale když jí propadnu, těší mě zase hudba, takže to je trochu rozpor. (směje se) Možná existují lidé, kteří jsou na sto procent šťastní a radují se nepřetržitě, ale já mezi ně nepatřím. A také je někdy snadné zaměnit hudbu, která se snaží jít hloub a pracuje mollovými akordy, za tu depresivní. Pravdou je, že vždycky když dokončím track, zaplaví mě radost.
A.cz: Přiznávám, že z mojí perspektivy zníte dost hororově. Říkala jsem si, jestli tato nálada nepramení třeba z vřelého vztahu k těmto druhům filmů…
Nijak zvlášť. Ale ovlivňují mě umělci jako Ligeti, který spolupracoval na Kubrickově filmu 2001: Vesmírná Odyssea. Tohle dílo bylo pro mě velkým zjevením. Stejně jako Tarkovského práce a další, na které si teď nemohu vzpomenout. Spíše mě ale zasáhli současní skladatelé jako Xenakis. Objevil jsem ho ve svých dvaceti, dělá opravdu dramatickou, epickou, chaotickou a můžeš říct i depresivní hudbu a zkoumá neznámá teritoria. Myslím, že strašidelnost a dramatičnost mojí hudby pochází právě z jeho odkazu.
A.cz: K albu Cosmos, které spolu s vašimi dalšími sólovými alby pod přezdívkou Murcof představíte v Akropoli, jste mimo jiné řekl: „Cosmos je oslavou naší existence, vesmíru: musíme se dívat za mrakodrapy kolem nás, hledět vzhůru, vidět hvězdy a nebe.” Lze to chápat jako narážku na odlidštění? Na soudobé lidské hodnoty?
Byla to pro mě těžká perioda. Přestěhoval jsem se do Evropy a ve stejné chvíli jsem ztratil matku. Otec také před časem zemřel, takže jsem přemýšlel o svém smyslu „tady“. Někdy zapomínáme na důležité otázky tohoto světa, nehledáme souvislosti. Je to jako bychom žili v zábavním parku. Cosmos zachycuje způsob, jakým chci reprezentovat sám sebe. Chci se dívat za věci, dívat se na hvězdy, zkoumat kořeny života, i když neznám odpovědi. Získávat tu správnou perspektivu a brát věci vážně. Myslím, že je to velmi ozdravné.
A.cz: Takže tohle považujete za smysl života?
To je těžká otázka, nebo ne? (zasměje se) Myslím, že člověk by se měl neustále dožadovat pravdy. Ptát se „proč?“ a nikdy nepřestat. To ho zavede na zajímavá místa. Je důležité zažít i ten materiální svět, nebýt vůči němu zahořklý, protože je tady, jo, užijme si ho, ale neuvízněme v něm. Jednou přijde čas, kdy člověk bude muset nahlédnout do svého nitra a zjistit, kde se skrývá pravda.
