Cestou na rozhovor jsem potkala skupinku zahraničních studentů, kteří si nadšeně fotili úplně všechno, co viděli. Napadlo mě, že se občas zapomínáme radovat z hezkých věcí kolem sebe. Není to škoda?
Zrovna nedávno jsme se o tom bavili v nějakém městě. Vždycky, když cestujeme, snažíme se bavit s místními o jejich kraji. Nicméně je pravda, že často pozoruju, že máme tendenci si věcí kolem sebe nevšímat. Město, ve kterém žijeme, nevnímáme. Naštěstí já mám kolem sebe lidi, kteří mě na zajímavé věci upozorňují. Díky tomu jsem například teď zjistila, že v Praze jsou prohlídky, které organizují lidé bez domova. Provedou vás takzvaně odvrácenou stranou města. Hodně mých známých procházku absolvovalo a já se upřímně taky těším, že ji uskutečním.
A budete na to mít čas?
Na takovou věc si čas rozhodně udělám.
Ptám se proto, že za sebou máte poměrně hektické období spojené s dvouletým turné.
Vlastně je to tak dobře naplánované, že to člověku ani nepřijde. Všechno tak nějak příjemně plyne a navíc stát na pódiu je pro mě velmi přirozené, takže to neberu ani jako práci. Naopak. Vystupování je pro mě mnohdy takovou formou terapie. (smích) Navíc díky tomu, že jsem při práci obklopena lidmi, s nimiž bych šla i na konec světa, nepociťuju únavu ani vyčerpání.
Samotný koncert je tedy tou pomyslnou třešinkou na dortu?
Ano, dá se to tak říct. Tím, že můžeme hrát často, tak se na téhle vlně vlastně můžeme nechat unášet. Bývá pro mě těžké turné najednou ukončit a začít každodenní život na jednom místě. Někdy přemýšlím o tom, jak by vypadal můj život, kdybych tuto práci nedělala. Neskutečně mě totiž baví cestovat a poznávat lidi.
A jak se během těch let, co na hudební scéně působíte, změnili lidé, kteří na vás chodí?
Změnili. Během osmi let po Superstar se jich logicky vyfiltrovalo asi nejvíce. Posledních pět let se to ustálilo a na koncerty chodí lidé všech generací. Z toho mám radost. Po první desce Spousta Andělů byl logicky nával nejsilnější. Poté vyšlo album Dotyk, a to se možná někteří lidé lekli a utekli. (směje se) A přesně v té době se začalo dle mého názoru tvořit publikum, které zůstalo dodnes a vyvíjí se spolu se mnou. Lidé pochopili, že nepůjdu cestou první desky, že budu hledat svou cestu a občas experimentovat, což mi plně vyhovuje.
A jak se za tu dobu změnil váš vztah k médiím?
Vlastně nevím, z jakého konce teď začít... Média pro mě byla tvrdý oříšek. Ze začátku jsem nevěděla, jak s nimi správně naložit. Postupem času jsem ale došla k tomu, že pokud chci skrze média něco předávat, mohu to určovat já sama a nemusím se tím tlakem nechat vláčet. To bylo takové první uvědomění v samých počátcích, kdy byl zájem a tlak asi nejsilnější. V momentě, kdy mi tohle došlo a získala jsme sílu postavit se k tomu jinak, se to jen lepší. Rozhovory mám vlastně ráda, velmi často mě nejen inspirují, ale i posouvají dál.
Turné Na Radosti
- 30. 11. - Rychnov nad Kněžnou, Pelcovo divadlo
- 1. 12. - Zábřeh, Kulturní dům
- 2. 12. - Olomouc, Divadlo na Šantovce
- 4. 12. - Hradec Králové, Klicperovo divadlo
- 5. 12. - Dvůr Králové, Hankův dům MKZ
- 6. 12. - Jičín, Masarykovo divadlo
- 7. 12. - Jihlava, DKO
Trojkoncert Na vlně radosti:
- 14. 12. - Brno, Sono Centrum
- 15. 12. - Ostrava, Multifunkční aula Gong
- 17. 12. - Praha, Forum Karlín
Váš poslední singl Hvězda vznikal v době, kdy jste skládali album Na Radosti. Na poslední chvíli jste se skladbu rozhodli na desku nezařadit s tím, že její čas teprve přijde. Proč přišel zrovna teď?
Ta píseň byla hotová jen jako kostra, nebyl dokončený text, hudba ani aranže, vše jsme dokončili až teď v srpnu. Mám vlastně takový pocit, že jsme měli roupy a spoustu energie. Chtěli jsme zkrátka vytvořit něco nového. Když jezdíte koncerty, je jich hodně a hrajete stále ty samé písně, je dobré zařadit něco nového a osvěžit tím repertoár. Hlavním důvodem bylo si udělat radost z hraní. Hvězda nám hodně pomohla posunout koncerty zase o něco dál.
Spolu s vydáním singlu chystáte české a slovenské turné, speciální prosincové koncerty a rovněž oslavu třicátých narozenin. Nastal čas rekapitulace?
S bráchou a s lidmi v mém nejbližším okolí se často bavíme o tom, co se nám povedlo, co ne a jak to udělat příště líp. Proto tento okamžik nevnímám jako čas, kdy je nutné shrnout vše na jednu hromadu. Spíše se vše tak nějak spojilo a já cítím radost, kterou bych ráda sdílela s lidmi okolo sebe a se svými fanoušky. Chtěla bych s nimi oslavit ten hezký čas, který jsme spolu prožívali poslední dva roky.
Navštívili jsme s turné Na Radosti mnoho krásných měst a nyní nás čekají další koncerty na Slovensku a v Čechách. Nikdy před tím jsme nejeli tak dlouhé turné. Nešlo sice o nic megalomanského, ale bylo velmi intenzivní a zároveň jsme cítili s publikem velké napojení. Ty tři prosincové koncerty v Brně, Ostravě a Praze a oslava jsou vlastně takovým vyvrcholením tohoto období a výrazem vděčnosti za to, že tuto možnost máme. Chci, aby si to muzikanti a lidé kolem mě užili, aby byli motivováni do další spolupráce. Myslím, že důležité kapitoly není potřeba uzavírat, jako si je spíš uvědomovat. O to více se můžete těšit na to, co přijde dál.
Pracujete teď na něčem novém?
Pracuju a zatím velmi tiše, jen sama pro sebe. Dělá mi to velmi dobře, protože mám nějaké "lano" do budoucna sama pro sebe. Zároveň i proto, že nemusím propadat panice jako po každé desce a po každém turné.
Máte strach z každodenního života?
Spíš cítím respekt. Samozřejmě i z toho, že se to nemusí příště znovu povést.
Kdysi jste řekla, že jste extrovertem v momentě, kdy se cítíte dobře. Kdy takové chvíle nastávají?
Určitě je to v rodinném kruhu a s přáteli. V takových chvílích se cítím v bezpečí, vím, co si mohu dovolit, a nemusím se moc hlídat.
Na 17. listopad připadla premiéra celovečerního dokumentu Bratříček Karel o písničkáři Karlu Krylovi. Vy jste před dvěma lety zpívala na výročí jeho 70. narozenin. Myslíte si, že je třeba jeho odkaz připomínat v současnosti víc než dřív?
Myslím si, že je to nesmírně důležité, alespoň z mého pohledu. Vnímám kolem sebe tu děsivou atmosféru a podobné symboly, mnohdy až modly, jsou pro nás – normální občany – nadějí, která posiluje tu naši. Často zapomínáme na to, že něco podobného tady už jednou bylo. Osobnosti jako Karel Kryl jsou životodárným zdrojem a motorem, který nám nedovolí zapomenout a vyhasnout v okamžiku, kdy máme pocit, že se v základních lidských hodnotách děje něco špatně.
Karel Kryl je nekorunovaným králem protestsongu, jeho písně se staly symbolem pražského jara i sametové revoluce. Jaký máte k angažovaným písním postoj?
Pro mě je mnohem přirozenější přijít na nějakou akci a určitou iniciativu podpořit než o tom zpívat. Vnitřní emoce, které vyjadřuji v písních, jsou součástí hodnot, jež vyznávám. Nejsou ale tak přímočaře vyřčené, jako kdybych zpívala: "Už nechci Zemana." Nejsem na takový druh písní stavěná. Rozhodně jsem ale na straně Lenky (zpěvačka Lenka Dusilová – pozn. red.) a lidí, kteří se takto vyjádřit umí, protože umění patří do veřejného života a mělo by se vyjadřovat k současné situaci.
To, že jste se zúčastnila přivítání dalajlámy na Hradčanském náměstí, vnímáte také jako možnost vyjádřit svůj postoj?
Samozřejmě, a stojím si za ním.
