Recenze - Králové alternativních kytar uprchli z tenat rozklíženého molochu, aby sebevědomě oslavili nabitou svobodu deskou The Eternal. Nové album Sonic Youth definuje uvolněnost, zkušenost a nehasnoucí láska k nástrojům.
Návrat z výletu, který jste nechali na cestovce, přináší do jisté míry úlevu. I když vám ve fajnové agentuře slibovali mnohé a chtěli jste si konečně odpočinout od riskantního cestování na blind, museli jste počítat s tím, že se během vaší cesty může leccos stát.
Sonic Youth jsou dost chytří na to, aby věděli, že když už se nechali zlákat pozlátkem all inclusive, je dobré se mít na pozoru. Po dvaceti letech s vydavetelstvím Geffen prchají domů na nezávislý label. Láska ke scéně No Wave, hardcoreu a avantgardě Glenna Brancy nebo Rhyse Chatmana, která je původně svedla dohromady, nevychládá ani po bezmála třiceti letech.
Premiéra u vydavatelství Matador znamená pro Sonic Youth návrat v několika ohledech. Vždycky svým jednáním uvnitř i vně kapely vytvářeli pocit komunity, který teď znovu tak přirozeně rezonuje s kreativním kotlem, který vře v Brooklynu, respektive Williamsburgu, kam byl umělecký duch vystrnaděn Giulianiho administrativou.
| Čtěte také: Sonic Youth nejsou mladí ani hluční, ale pořád cool |
Ačkoliv Sonic Youth už dávno obhlíží dění kolem sebe z piedestalu, na který je okolní scéna postavila, stále jsou její nezbytnou součástí. Duchem, který je nenapadnutelný.
Cokoliv Thurston Moore posvětí, ať už vydáním na svém vydavatelství Ecstatic Peace, recenzí nebo jen letmou zmínkou, zkrátka pro zbytek platí za dostatečně cool záležitost. Co na tom, že už v padesáti pomalu přestává vypadat jako středoškolák.
Hřmot The Eternal plyne se samozřejmostí, s jakou Sonic Youth desky vydávají. Se šestnáctou řadovkou, pomineme-li kvanta bočních projektů a bytostně experimentální nahrávky na vlastním labelu Sonic Youth Records, jsou oproti svým vrstevníkům osvobozeni od přehnaných očekávání. Nemusí nic překonávat ani dokazovat, čímž bez pozérství ukazují, co tvoří skutečné umělce.
Předchozí Rather Ripped je odřízla od meditativnějších desek NYC Ghosts & Flowers, Murray Street a Sonic Nurse. Začali rázněji útočit na rockovou komoru, pro někoho možná na radio-friendly formát. Je to ale stejně zavádějící jako obviňování ze zaprodání se mainstreamu nastoupením k molochu Geffen, který je z kraje devadesátek povozil ve flanelkách na skejtu kolem zrodu a následné rychlé smrti grunge.
Nové album se nabízí líně popsat tvrzením, že spojuje to nejlepší ze starých i poučených Sonic Youth. Jako zlatý řez alby Sister, Daydream Nation a Dirty. Oni se ale nerecyklují; jen jejich touha po objevování nových zvukových palet nabrala rafinované choutky. Albem The Eternal říkají, že pro osvěžení třicet let starého manželství se nemusíte věšet na háky ze stropu a zapínat do latexových oblečků.
Písně znějí někde metaličtěji, jinde hladivěji. Jejich ochranná známka na prapodivná ladění kytar se ale pořád leskne. Stále je baví s nástroji zmítat, ládovat jejich krky do zesilovačů a vyvádět jim zlomyslnosti, které zní tolik rajcovně.
Třeba na úvodní Sacred Trickster nenajdeme Kim Gordon ani jednu vrásku. Její po čtvrtstoletí věrný manžel Thurston Moore s ní při skandování v Anti-Orgasm rozvíjí zanícený duet, který se přelévá do skoro něžných impresionistických vyhrávek. Tematicky se příliš nevzdalují o osvědčených lyrických i hudebních vzorců.
Další beatnická reminiscence Leaky Lifeboat pro Gregoryho Corsa rozvíjí nepříliš optimistickou spisovatelovu vizi, která nahlížela pozemský život jakožto putování děravou lodí.
The Eternal je ale radostná deska. Chce se mi říct letní, prostoupená radostí z návratu domů, kde to Sonic Youth sluší nejvíc. A oni to moc dobře vědí. What We Know je možná nejlepší píseň, kterou dnes už čistokrevný sivák Lee Ranaldo napsal.
Basák a nový člen Mark Ibold z byvších chráněnců Pavement na desce i na pódiu zatím nenápadně, ale sebevědomě přizvukuje. Jakoby zatím jen plnil funkci pro uvolnění rukou Kim Gordon, která může při svých písních rozverně poskakovat nebo genderově naředit kytarové souboje Ranalda a Moorea. Přes obvykle parádní kytarové stěny a cinkání mi ale The Eternal definuje kongeniální bubnování Stevea Shelleyho.
Sonic Youth jsou sice stále hlavně kapelou Thurstona Moorea, ale co z nich dělá skutečně velkou skupinu, je fakt, že to tak dlouho spolu vydrželi bez kompromisů a tvůrčího vyhoření. Dokázali to, co neustáli The Velvet Underground.
Stala se z nich nejdůležitější alternativně rocková kapela našeho věku. Album The Eternal tohle prohlášení vráží do prsou jakémukoliv vývoji nahrávacího průmyslu.
Sonic Youth: The Eternal. CD, 56 minut. Vydala firma Matador Records, 2009.
