Barcelona - Třetí den festivalu se už bezchybně naučíte symbióze s celým pulsujícím organismem; víte, u kterých barů a záchodů nebudou fronty a kdy je dobré jít si hlídat místo pod další stage, než začne koncert. Stane se z toho rutina, která vám bude za pár dní úplně k ničemu, poněvadž se celý tenhle cirkus rozpustí.
Nicméně něco podobného o rutině a zbytečnosti se by se dalo říct i o Jayhawks, kteří otevírali sobotní večer na hlavním pódiu. Countryrocková smečka z Minneapolis hrající už od roku 1985 totiž představuje všechna klišé, která máte chuť na Americe nenávidět.
Sotva to bubeník odklepe paličkami, už víte, jak bude skladba dlouhá, jaký bude mít rytmus, že v ní bude sólo na banjo a bude se v ní zpívat něco o tom, že "to jsem takhle makal celej den, a pak řídil celou noc, abych se dostal za tebou, jenže se začlo ňák divně kouřit z vejfuku a auto chcíplo na krajnici. Vystoupil jsem a vidím ceduli Šibeniční vrch, a to si teda řikám, že sem ztracenej". Prostě děs.
V linii otců zakladatelů pokračovalo i vystoupení největší hvězdy festivalu Neila Younga, který přilákal největší davy a totálně zaplnil zvedající se veletržní plochu před Estrella Damm pódiem. Jenomže i když je stařík pořád ve formě a zvuk jeho kytary pořád praská, jako kdyby uzemňovala blesky, sobotní koncert v Barceloně si udělal pro sebe až moc snadný.
| Čtěte také: Festivalová Barcelona se koupe v moři psychedelie Barcelona vyměnila fotbalový šampionát za hudební Neil Young natankoval ekopalivo a budí Ameriku k akci |
Místo kytarové syrovosti vsadil na country, potažmo folkové věci a celý set držel co možná nejníž u země, jako kdybyste uvrčenýmu, ale poslušnýmu psovi řekli: "Sedni." Komorní, takřka akustický setlist, v němž Young ukrýval svůj hlas mezi dvěma vokalisty a který obsahoval Pocahontas, Cinnamon Girl, Heart of Gold, The Needle and The Damage Done, Oh Mother Earth nebo Get Behind the Wheel z nové alba Fork in the Road by se hodil spíš do klubu nebo divadelního sálu.
Teprve až ve finální Rockin' in The Free World ukázal, čeho by mohl být schopen. Skladba působila jako úlevný ventil všech očekávání nastřádaných během koncertu, ale stačila tak na to, abyste nepocítili záchvěv zklamání.
"Tohle by se snadno mohlo stát highlightem mého života," prohlásil frontman atlantských Deerhunter Bradford Cox, když přehlédl barcelonské publikum shromážděné pod Rockdelux scénou. Jestli nějaká kapela vyrostla za poslední dva roky do krásy, pak jedině oni. Upejpavá skupina, která předloni vystoupila v Arše, by si na takový dav nikdy nemohla troufnout.
Jenomže Deerhunter na svých posledních nahrávkách nic zastírají; vše zpřehlednili a totálně se přestali ostýchat. Nezkrásněli, jen se naučili nosit svoji figuru. Jako kdyby prošli pořadem Nahá jsi krásná a ze stydlivky, která se svléká, jen když předtím zhasnete, a stejně chce, abyste se otočili, se stala sebevědomá kost, která nepotřebuje paraván.
Kdo by si tipnul, že Never Stops nebo Nothing Ever Happend můžou být taneční kusy.
Špičku na alternativním pódiu ATP v sobotu představovali Liars, kteří se stále vyskytují na různých, překvapivých místech nedohledného teritoria, jehož krajnosti vytyčili na albech They Were Wrong, So We Drowned a Drum's Not Dead.
Po nich vystoupili newyorští Gang Gang Dance - absolutní zjevení. V čele se zpěvačkou Lizzy Bougatsos, která je u mikrofonu z obou stran obklíčená bicími, mezi nimiž se pohybuje s vytrvalostí Vlka chytajícího vajíčka v ruské digihře: a žádné jí neupadne.
Výhodou Gang Gang Dance je, že mohou být všechno: trip-hop i etno, taneční scéna, Natacha Atlas i Animal Collective. Dneska se to prostě už tak nebere.
Nad nedělním ránem upadla Primavera do oka svého hurikánu. Vystoupila zde totiž kapela, na níž bez jakékoli nadsázky celá zúčastněná sestava interpretů stojí. Když máte kapelu a chcete být alternativní, mít kredit, status, výdrž i kreativitu, tak to nejlepší, co se vám může stát, je, že budete Sonic Youth.
Vynálezcům art-punku se kromě toho, že byli cool, podařilo stát se patrony všeho, co kdy cool bylo. A to v rozpětí od na Primaveře vystupujících veteránů Jesus Lizard po Liars a Gang Gang Dance. Dokázali je vždy vyhmátnout a vypravit se s nimi na turné. Počínaje Butthole Surfers, Mudhoney, Nirvanou a konče třeba Yeah Yeah Yeahs.
Když jsem Sonic Youth viděl naživo naposledy, neměl dnes bělovlasý Lee Ranaldo na hlavě jedinou šedinu. A to je tak všechno, co se změnilo. Jím zpívaný singl What We Know z aktuálního alba The Eternal v setu nijak nepokulhával za staršími skladbami. Stejně Anti-Orgasm, o nějž se hlasy dělí Thurston Moore s Kim Gordon.
Sonic Youth dnes, to je méně noiseu a zpětných vazeb, a když už nastanou, nejsou agresivní, ale blíží se ambientní výletům, které jakkoli vypadají neorganizovaně, kapela si v nich nikdy nedá rozchod. Pořád jsou cool.
