Richard Müller pokračuje v sérii narozeninových alb 33 a 44, novinka se ale od svých předchůdců odlišuje především autorským vkladem hlavního protagonisty. Producentem a výhradním skladatelem je totiž Ondřej Gregor Brzobohatý – jde o jeho první spolupráci s Müllerem – a všechny texty připravil Peter Uličný.
Tandemu autorů se podařilo přirozeně navázat na zpěvákovu dřívější tvorbu a zároveň jeho osvědčený styl naplnit novým kvalitním obsahem.
Deska 55 plyne i navzdory celkově vážnějšímu pojetí a ne dvakrát optimistickým textům relativně energicky. Příjemně míchá akustické, funk–soulové a rockové polohy, ale i tak zůstává po celou dobu uhlazená, kultivovaná a bez zbytečně ukřičených míst. Písničky navíc nejsou tvořeny jen zřetězenými klišé, a tak nikdo z kapely necítí potřebu dohánět hudební nedostatky prázdným výrazem. Ostatně Müller se vždycky uměl obklopit dobrým autorským týmem a vynikajícími muzikanty.
Aranžérsky a producentsky je deska umně zpracovaná, ale hlavní důraz zůstává na zřetelném vokálu, potažmo textech. Poněkud rozporuplně zní zpěvákovo tvrzení, že je považuje za „intimní zpověď“ a za „mimořádně osobní“, ačkoli jejich autorem je někdo jiný. Spolupráce s Uličným ale mohla být hodně úzká a hlavní je, že výsledek působí přesvědčivě a přirozeně.
Celou desku prostupuje melancholie, skepse a pesimismus vůči současnému stavu věcí – ať už společensko-politických, nebo třeba vůči Müllerovu věku. Někdy je terč kritiky konkrétnější, jako když v písni Narodený v 60' zpívá, že „od šedesátých let to šlo od deseti k pěti“, jindy můžeme jen odhadovat, na co přesně naráží: „Dnes přeci nemusíš být ani prorok, abys věděl, že dobře už bylo,“ zpívá později.
K přímému protestsongu ovšem nesklouzne nikdy a většinou se drží v obecné rovině. Konkrétní je pouze v případě nadpozemských autorit, jako ve vydařené Čo ak tam hore nikto nie je nebo Anjel strážny.
Album však není depresivní. Kritiku či smutek téměř pokaždé vyvažuje optimismus nebo minimálně nadhled a ironie postaršího barda. To zejména když jsou námětem vztahy, ať už vyčpělé, ukončené, nebo platonické. O jaký typ jde, lze často odhadnout už z názvu písně – Julia Roberts, Adieu Adele či Žena z fotky Helmuta Newtona.
Richard Müller natočil desku, která je upřímná a nehraje si na něco, čím není. Více než pesimismus je z ní cítit smíření s věkem i všemi dalšími životními útrapami, stejně jako vyrovnanost a s ní související vybouřené ego. Už teď je jisté, že 66 bude vynikající album.
Hodnocení: 90 %
