Při prvním tuzemském vystoupení, které se odehrálo před pěti lety ve Velkém sále pražské Lucerny, britská rocková písničkářka PJ Harvey zahrála jen v doprovodu tří muzikantů. S autoharfou nebo kytarou stála za mikrofonem takřka nehnutě jako antická socha.
Tento čtvrtek Harvey v pražském Foru Karlín představila koncertní podobu svého letošního alba The Hope Six Demolition Project, natočeného bezprostředně pod vlivem zpěvaččiných návštěv Kosova, Afghánistánu a Washingtonu. A všechno bylo jinak. Nejen proto, že PJ Harvey na letošním turné doprovází devítičlenný rockový „bigband“ a ona sama hraje pouze na altsaxofon.
Takřka „divadelní“ charakter celého vystoupení předznamenala již úvodní skladba Chain of Keys, v jejímž úvodu PJ Harvey se spoluhráči napochodovala na pódium v rytmu vojenských bubnů a vířících virblů.
Pečlivě choreografované bylo též finále základní části programu, kdy se během písně River Anacostia všichni muzikanti, oblečení výhradně v elegantních černých oblecích, seřadili po dvojicích do jedné linie na okraji jeviště kolem pěti mikrofonů.
Svými takřka černošskými sbory proměnili Forum Karlín v kostel, ve kterém se a cappella rozezněla jakási zádušní mše.
Přestože se vystoupení obešlo bez okázalých světelných efektů nebo zadních projekcí, neustále bylo na co se dívat. PJ Harvey s čelenkou z havraních per ve vlasech se tentokrát oblékla do tmavých minišatů překrytých hábitem s dlouhými rukávy. Svým excentrickým vzezřením působila, jako by právě vystoupila z nějakého filmu režiséra Tima Burtona.
Jelikož na altsaxofon hrála pouze v několika skladbách, při většině těch zbývajících se mezi spoluhráči pohybovala plíživě ladnými tanečními kroky jako šelma připravená ke skoku.
Soustředěný zpěv doplňovala výraznou gestikulací, jako by byla kazatelkou ochotnou se za svá pronikavá slova nechat i upálit. Proměnám nálad jednotlivých skladeb přitom Harvey „herecky“ přizpůsobovala svoji řeč těla.
Staticky ovšem nepostávali ani její spoluhráči, kteří svými sbory téměř neustále podbarvovali její rozsahem široký a výrazově proměnlivý vokál – chvílemi tesklivý a zranitelný, jindy vášnivý a bojovný.
S výjimkou dvou bubeníků a dvoučlenné dechové sekce zbývající pětice multiinstrumentalistů – v čele se dvěma zpěvaččinými dlouholetými spolupracovníky Johnem Parishem a Mickem Harveym – neustále prohazovala různé kytary, klávesy a perkuse. Někdy dokonce v průběhu jedné písně.
Pozoruhodný ekvilibristický kousek ve skladbě The Ministry of Defence předvedl člen dechové sekce Terry Edwards – vystřihl krátké dravé sólo, při kterém hrál současně na barytonsaxofon a tenorsaxofon.
V první části bezmála stominutového vystoupení, kdy PJ Harvey odehrála většinu skladeb ze svého letošního alba, nejvstřícnější reakci diváků vzbudil třípísňový blok z předchozí desky Let England Shake.
Precizně upravená aranžmá písní z této nahrávky přitom organicky splynula s plastičtějším a nástrojově rozšířeným zvukem skladeb současných, ve kterých mají zásadní roli právě dechové nástroje.
Pro tuzemské publikum tak bylo novinkou slyšet kupříkladu „šamansky zaříkávající“ píseň The Words That Maketh Murder, nyní obohacenou hlubokými naléhavými tóny Edwardsova barytonsaxofonu a dále basklarinetu, na který hraje Enrico Gabrielli.
PJ Harvey ale dechovou sekci začala využívat již při některých koncertech na turné z roku 2011. Nejde o žádné experimentování, spíše o návrat ke kořenům. Když se tato hudebnice ve svých osmnácti letech, tedy roku 1988, na nějaký čas přidala ke skupině Johna Parishe nazvané Automatic Dlamini, nastoupila do ní nejen jako zpěvačka a kytaristka, ale také jako saxofonistka.
Během velmi dobře nazvučeného koncertu ve Foru Karlín nezazněly pouze písně ze zpěvaččina „politického období“, které je rámováno dvěma zmíněnými alby pojednávajícími většinou o dopadech války a lidském neštěstí.
PJ Harvey na letošním turné do druhé části programu zařazuje i mnohem starší písně – včetně pod kůži se palčivě zadírající zpovědi To Bring You My Love, titulní skladby její třetí desky.
Pevné místo v repertoáru má i frenetická punková vypalovačka 50ft Queenie, která svým provokativním textem vystrašila všechny machisty a sexisty již na zpěvaččině druhém albu Rid of Me z roku 1993. Ve Foru Karlín však právě tato nejrychlejší a nejukřičenější skladba publikum nejvíc roztančila.
Poslední přídavek ale znovu patřil současnosti – tvořila jej dynamická skladba Guilty, singlový bonus k nové desce, který sice vznikl v průběhu natáčení, na album se však nakonec nevešel.
PJ Harvey má vzácnou schopnost překračovat hranice žánrů – od syrového garážového rocku přes blues až po spirituály, a přitom vytvářet svébytný a kompaktní hudební tvar. Z málokteré současné zpěvačky navíc na pódiu vyzařuje takový magnetismus jako právě z ní – a to i navzdory tomu, že PJ Harvey s výjimkou závěrečného poděkování a představení členů své znamenitě sehrané kapely s publikem nekomunikuje. Její písně to dokonale dělají za ni.
