!Recenze - Zážitek z Besedy u Bigbítu se začne odvíjet už ve chvíli, kdy přijíždíte na samé místo konání festivalu. Projedete Slováckem a ocitnete se na parkovišti před areálem, kde máte za zády Bílé Karpaty. A před vámi se rozprostírá půvabný Topolový háj v areálu, jehož rozloha odpovídá větší zahradní ploše. Říkáte si, na tomto místě bych přežil snad i koncert Žita 44 nebo jiných obskurních záležitostí, jimž se normálně vyhýbáte jako čert kříži.
Bezpečnostní služba tu sice je, ale v decentním počtu. Její členové rovněž nevypadají jako důležitě se tvářící parta skinheadů, která našla pracovní uplatnění, jak se to děje na jiných festivalech. Před areálem vám nikdo neprohledává baťohy ani vás neprudí s tím, že si do něj nesmíte vzít ani minerálku. Naopak mile vás pozdraví a popřejí vám, ať si festival užijete, navzdory tomu, že se nad ním právě stahují mračna, z nichž začne prudce pršet zrovna ve chvíli, kdy do areálu vstupujete.
Více než hodinová silná průtrž mračen odsune trochu do pozadí vaši pozornost k dění na hlavním pódiu, kde hrají první dvě kapely, intimně znějící Sousedi a The Holly Groovers. Protože radši ve stanu na mobilu sledujete vývoj předpovědi počasí na páteční večer a děti, které se kloužou v mokré trávě, jež se rychle mění v bahno.
Je jasné, že z tohoto festivalu čistí domů nepojedete a že nápad vzít si na něj nové boty nepatřil k těm nejlepším. Na botách zůstává silná vrstva bahna, do nějž se noříte, což mnoho návštěvníků festivalu vyřeší tím, že chodí prostě bosa. Tím ale výčet negativ, způsobených počasím, končí.
Hudební reflexe visegrádského prostoru
Protože na obou dvou stageích se rozjíždí program, který patří k dramaturgicky nejvýživnějším nejen z festivalů, které jsou velikostí a hudebním programem blízké Besedě u Bigbítu (Litoměřický kořen, Boskovice, mikulovský Eurotrialog), ale i těch, které jsou mnohem větší.
Pokud se podíváte na line-upy festivalů jako Sázavafest, Rock for People a bohužel i Trutnova, zjistíte, že sází na prověřená jména a interprety, kteří se na nich objevují pravidelně, a bojí se jakkoliv riskovat. Hlavní dramaturgyně Besedy Kač Janotová, která program už druhým rokem sestavuje z kanadského Vancouveru, kde pracuje, na to jde trochu jinak.
Nejdříve je sestaven ambiciózní, hledačský a žánrově těžko zařaditelný program, pro jehož uskutečnění se pak hledá podpora sponzorů. Letos se již pošesté pořadatelům podařilo obdržet grant 9000 eur od Mezinárodního visegrádského fondu. Díky těmto prostředkům a nadšení organizátorů a mnoha dobrovolníků, kteří pracují bez nároku na honorář, festival ani letos neztratil svou hudební nezávislost a dramaturgicky vysoce nastavenou laťku.
Za cenu okolo pěti set korun za dvoudenní vstupenku dostane návštěvník reprezentativní výběr více jak čtyřiceti kapel a interpretů ze sedmi zemí světa. Muzikanti z visegrádského prostoru České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska se tu potkávají s hudebními hosty z Rakouska, Velké Británie a Arménie.
Pódia, jež na sebe reagují
A posluchači stejně vstřícně vítají hlavní večerní headlinery jako účastníky Soutěže písničkářů. Toto klání má na Besedě tradici a před lety pomohlo objevit kyjovskou rodačku Nikolu Muchovou alias Muchu. Ta zde hrála loni a letos přijala úlohu moderátorky na stagei B, kde se v této roli střídala s místní legendou Laďou Čumbou. Jeho lehce mr.beanovská vizáž, v kombinaci s osobitou intonací hlasu a zábavnými průpovídkami o tom, jak kapely, které měly na Besedě vystoupit, jely do jiného Tasova než toho slováckého, vytváří z jeho slovních předělů a soutěží o ceny mezi hudebními sety samostatný zážitek, na který se nezapomíná.
Hudební program běží na festivalu na dvou pódiích, která jsou od sebe vzdálena doslova pár kroků chůze. Což ocení zejména ti návštěvníci, kteří jezdí i na jiné a hlavně větší festivaly typu Colours of Ostrava a přemisťování mezi jednotlivými pódii hodnotí na konci dne s unaveným svalstvem jako svého druhu sportovní výkon.
Nevýhodou této blízkosti pak je, že se zvuk z obou pódií překrývá, takže v pauzách mezi jednotlivými písněmi a někdy i během vystoupení slyšíte, co se vedle odehrává. Někdy to nevadí, jako v případě, kdy v pátek na hlavní stagei vídeňské trio Elektro Guzzi předvádí, jak vypadá jejich pojetí elektroniky, plné tanečních beatů a dunivé rytmiky, a vedle hřmí zábavně pojatá pocta skupině Motörhead v podání ostravské crust-rock’n’rollové skupiny Malignant Tumour. Jindy, když křehčí záležitosti ruší rockové dunění, to vadí o něco víc. Samotní muzikanti to ale berou s nadhledem a na kolegy hrající ve stejných čas jako oni ve svých promluvách mezi písněmi rádi a vtipně reagují.
Kytarové vazbení Manon Muert a silná výpověď Houpacích koní
Elektro Guzzi měli sehrát úlohu hlavní hvězdy pátečního večera, ale jejich minimal techno, hrané naživo s trsátky, vytuněným kopákem a zefektovanou basou mi přišlo až příliš jednotvárné. Nepíšou se devadesátá léta a taneční scéna už je trochu za zenitem. To by se mohlo říct i o shoegaze kapelách, jimž před dvaceti lety umetala v domácím prostředí cestu například Muchowova The Ecstasy of Saint Theresa.
Po loňském předskakování My Bloody Valentine ale čtveřice z Rakovníka Manon Muert s rovnoměrným genderovým zastoupením tento styl po dvaceti letech znovu zvedá z prachu rockového zapomnění a vrací ho na pódia. V podobě, která má stejně blízko ke kytarovému vazbení a hlukovým stěnám klasiků tohoto žánru jako k současné vlně intimního popu (Ille, Kieslowski, Never Sol). Čtyřicátníci při jejich vystoupení zamáčkli slzu a naživo si potvrdili, že jejich debutové minialbum nebyl jen příslib, ale začátek cesty, již se vyplatí sledovat.
Různým podobám indie rocku byl pátek vůbec zasvěcený. Dočkali jsme se ho v podání pražských The Prostitutes s frontmanem Adrianem T. Bellem, kteří na podzim chystají novou desku. Do té doby se ještě objeví na Grape festivalu ve slovenských Piešťanech a na Henry Lee Festu v areálu brněnské Zbrojovky a pak slibují připravit experimentálněji laděného následovníka dva roky staré desky Deaf to the Call. Jejich set evokoval zvuk berlínské scény 70. let, gotických osmdesátek i všech těch melancholických part typu The Cure, které stále tak milujeme.
Houpací koně se svou šestou deskou Everest, jež vyšla loni na konci roku, zabodovali v nominacích na ceny Apollo, Vinyla i Anděl. Zužitkovali na něm všechno to dlouholeté putování poloprázdnými kluby a období osobních krizí, které když překonáte, tak vám už nemůžou ublížit. Kapela z Ústí nad Labem, sdružená kolem kytaristy, básníka, textaře, zpěváka a kantora Jirky Umlaufa vydala silnou desku a na Besedě předvedla, že její emotivní náboj, dušezpytně reflektující situaci mužů mezi čtyřicítkou a padesátkou, funguje skvěle i naživo. Takto se dělá hudba, která má srdce i inteligentní přesah.
Android Asteroid překvapením festivalu
A jak se dělá hudba, která vám přinese nejpříjemnější hudební zážitek nejen pátečního večera, ale celého festivalu, o tom něco ví kapela Android Asteroid, již dal dohromady producent a raper Jan Pospíšil s bubeníkem Tomášem Konůpkou. Pospíšil, který vypadá trochu jako herec Bradley Cooper a jde z něj i podobná nakažlivá energie, se obklopil renomovanými muzikanty typu Marty Minárika nebo Miloše Dvořáčka, kteří ženou dopředu eklektickou fúzi downtempa, funku, hip-hopu i jazzu.
Díky tomu, že se o pěvecké party dělí Pospíšil se zpěvačkou exotického vzhledu Annamáriou d’Almeida, jejíž matka je Slovenka a otec afrického původu, působí Android Asteroid v něčem příbuzně Monkey Business. Jen tam, kde vám Ruppertovo showmanství a pódiová prezentace se zelenými saky přijde už trochu ohraná, dostanete stejně profesionální, ale zatím mnohem skromněji a tím sympatičtěji působící mnohožánrovou hudební směs, která má na to, aby se dostala do podobně širokého posluchačského povědomí jako právě parta kolem Romana Holého. Závěrečná, asi čtvrthodinová epická skladba Move koncert v přídavku skvěle vygradovala a dala zapomenout na všechno to bahno, jež vás vyprovázelo cestou na kutě.
Regionální akcent jako projev výjimečnosti
Ráno v sobotu to ještě vypadalo, že bude trochu problém vyjet s autem, ale první sluneční paprsky přinesly uklidnění, že areál i jeho okolí vyschnou a dočkáme se krásného letního dne s teplotami, převyšujícími třicet stupňů. Ranní hygiena, spojená s obědem v restauraci vedle fotbalového hřiště, kde se dá v trávě výborně relaxovat a nabírat síly na druhý festivalový den, se pomalu přehoupla do odpoledního programu.
Ten začal ve dvanáct v poledne na hlavním pódiu folklórním vystoupením Musicy Folkloricy z nedaleké Velké nad Veličkou, které doplnily půvabné galánečky z velického pěveckého a tanečního sboru Oskoruša. Festival se prostřednictvím tohoto vystoupení přihlásil ke svým regionálním kořenům, jež podtrhují jeho výjimečnost.
Ostatně zdaleka ne naposledy, jak o tom svědčí následný koncert Carpet Cabinet, kde sedmičlenná parta mládenců z nedaleké příhraniční slovenské Skalice, doplněná ženským vokálem, předvedla chytlavou směs funky, soulu, hip hopu a elektroniky, která týden předtím okouzlila i návštěvníky znojemského Šramlfestu.
Ze Slovenska přijeli den předtím i kytarově melancholičtí Kvety nikotínu a dvě výrazné osobnosti slovenského hip hopu Lyrik a Bene, vystupující společně jako partička Modré hory. Jejich projev je zbaven všeho rapového machrování, jaké známe nejen z Rytmusových věcí, a naopak velmi příjemně překvapuje svou civilností a autentičností, s níž podává příběhy o „všedních starostech“.
A ze země našich bývalých federativních bratrů a sester přijel i indie-folkový ansámbl Archívny chlapec kolem Richarda Vávry, jež zklidnil návštěvníky po vystoupení screamo metalové skupiny z Ostravska The Truth Is Out There. Ta předloni na B-scéně rozpoutala takové peklo, že se ho rozhodla nyní zopakovat i na hlavním pódiu.
Zavedená značka, jíž se dá věřit
O toleranci návštěvníků tasovské Besedy svědčí nejlépe to, že přijímá stejně vstřícně indie rock, metal nebo bizarní show v maskách, kterou provozuje anonymní uskupení několika příznivců alternativní hudby, jež si říká Kabaret Dr. Caligariho. A že stejně nadšeně vítá hvězdy alternativní scény Dva, jako vítězku soutěže písničkářů Karolínu Kubicovou, hrající na ukulele.
O vyspělosti místního publika svědčí i to, že nijak výrazně nepreferuje zahraniční interprety před těmi domácími, ale posuzuje je podle toho, co předvedou. Polská trojice Kamp! z Lodže se svým novovlnným synthpopem tu má tak stejnou šanci zabodovat jako slovenský Fallgrapp, míchající do elektropopového základu prvky ambientu a world music, nebo britský Tall Ships, předvádějící moderní kytarový rock, ovlivněný Coldplay i skandinávskou melancholií.
Beseda u Bigbítu ale především funguje jako zavedená značka, na niž se můžete s klidem vypravit, aniž byste věděli, kdo tam zrovna hraje. Protože dramaturgii festivalu se dá věřit. Buď vás překvapí něčím novým, nebo vám minimálně tak jako letos naservíruje několik jmen z toho nejzajímavějšího z domácí scény či prostoru, který jsme si zvykli označovat termínem visegrádský.
Na Besedu se dá ale vypravit i jako na místo, kde vládne přátelská, tolerantní a pohostinná atmosféra, kterou si nejlépe uvědomíte v momentě, kdy za vámi a vašimi přáteli v noci ze soboty na neděli už nad ránem, kdy program pomalu končí, přijde pár místních návštěvníků s demižonem slivovice, o který se s vámi při hodnocení festivalu rádi podělí.
Pokud byste tedy příští rok hledali alternativu k velkým festivalům, a naopak chtěli objevit nějaký, který sám rád objevuje nové a z hlediska mainstreamového posluchače divné kapely, na Besedu u Bigbítu se bez rozpaků vypravte. Budete hodně příjemně překvapeni.
Beseda u Bigbítu. Tasov, 1. a 2. srpna 2014. Elektro Guzzi, Manon meurt, Houpací koně, Android Asteroid, Lesní zvěř, Jiří Schmitzer, Tall Ships, Kamp!, Wattican Punk Ballet, Musica Folklorica, Strangers In The City, Carpet Cabinet a další. Pořadatel: Občanské sdružení Žebřiňák.
