Recenze Když minulý týden dali Radiohead svoji novinku volně ke stažení za dobrovolný příspěvek od nuly do do stovky liber, vystavili nás podobnému tlaku, jako kdyby nás kostele napadlo, že svíčku pod panenkou Marií sice zapálíme, ale do kasičky nic nehodíme nic.
Rozpoutali debatu o revoluci v šíření hudby, o dřevěném kolíku vraženém do upířího srdce hudebního průmyslu. Možná to má všechno až genetovské důsledky; o to víc je překvapivé, že ten zazipovaný soubor inrainbows, který kapela poslala obratem zpět, obsahuje s prominutím úplně normální album.
Radiohead už jsou ke stažení. Dojde k revoluci?
Způsob, kterým hudbu posloucháte, naprosto ovlivňuje to, jakou hudbu posloucháte. Tak by mohla znít volně parafrázovaná poučka mediálního guru Marshalla McLuhana. Nezávisle stahované mp3 soubory, iTunes propojené s přenosnými iPody, sdílení souborů, to vše utváří síto, skrz které projde jen určitý segment hudební produkce.
Proto je až s podivem, že jsme se od Radiohead, kteří česnekem odehnali špičáky hudebního násosky, v digitálním paklu dočkali díla, jež dramaturgií i stopáží zachovává ucelenost dávnou definovanou formátem CD, potažmo ještě LP.
Internet přitom jako kdyby byl naopak stvořen pro rozkouskovanost, kontinuální neucelenost - i tak se třeba dá popsat čtenářská zkušenost deníků, jako je Aktuálně.cz.
Radiohead se zřekli publikování jednotlivých písní nahodile bez ladu a skladu, vytváření nepravděpodobných souvislostí nebo experimentování s interaktivitou. Vydali klasický kus, který má akcelerovaný nástup, klenutí a emocionálně napjaté finále jako každá jiná deska Radiohead - pouze ji vydali jinak.
Tudíž pomineme-li všechny marketingové odlišnosti, zůstává vše až nějak moc nudně při starém. Počínaje digitálně swingujícím otvírákem 15 Step, v němž kapela využila i dětský sbor, je evidentní, že všechny výrazové prostředky, které od Radiohead znáte z minulosti, uslyšíte i tentokrát.
Opět tu jsou strachy a obsese Thoma Yorkea, které shrnuje verš ze skladby All I Need: "Jsem zvíře uvězněné v tvém horkem rozpáleném autě." Zase si můžete vybírat, jestli jde o vyznání lásky se sexuálním podtextem, nebo nejhorší podobu klaustrofobické smrti.
Ale i kdyby nic dalšího, In Rainbows představuje v diskografii Radiohead výjimečnou desku už z nejprostšího důvodu: teprve teď - po deseti letech - dokázali nahrát cokoli, co už nenese stigma vypořádávání se s megaúspěchem OK Computer.
Po dvou podobách téhož trucu (Kid A, Amnesiac) a rozpačitém pokusu to zase všechno syntetizovat a vrátit zpátky někam k desce The Bends na disku Hail To The Thief působí In Rainbows jako výplod někoho, kdo už si nemusí nic dokazovat. Což je zároveň pochvala jako i výtka - jelikož jste zastiženi někde mezi uvolněností a siestou.
Radiohead se ustálili, zpřehlednili, co šlo. Vyrukovali s přímočarou, nekomplikovanou rytmikou, která je poučená indie rockem i lo-fi elektronikou. Odlehčili konstrukci, odpružili přední vidlici a jako na horském kole se vydali drncat přes elektronické ruchy i kořeny standardní instrumentace.
Ne, že by In Rainbows obsáhlo všechny barvy duhy. Na to se Radiohead příliš drželi jedné křehké nálady; ty duhy tu jsou spíš efemérní jev, který neustále uniká.
Nejen pro svou zatím výhradně digitální podobu jde o album, kterého se dá jen těžko dotknout. A možná to po čase jako s tou duhou - přestanete i zkoušet.
Radiohead: In Rainbows. CD, 43 minut. Vlastním nákladem, 2007.
