Rozhovor - V záplavě britských indie kytarovek z poslední doby těžko budete hledat kapelu, která má ambice jako White Lies. Od krasosmutnění ve stylu Joy Division se londýnské trio během dvou let přerodilo v kapelu, která nezastírá, že by ráda hrála pro zaplněné stadióny. Jestli už do této pozice dorostli, se budeme moci přesvědčit v pondělí, kdy vystoupí v Hradci Králové jako jedna z hlavních hvězd letošního festivalu Rock for People.
Oslavováni prorockou anketou BBC Sound Of 2009 (druhé místo za Little Boots) debutovali White Lies se svým prvním albem To Lose My Life... hned na vrcholu britského žebříčku. Trochu více než je zdrávo na něm byl slyšet ohlas britského post-punku přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, respektive příbuzných současných revivalistů Editors či Interpol. Kapela si nicméně vysloužila ocenění objev roku v časopisu Q a nominaci na cenu MTV a objevila se na většině důležitých letních festivalech.
Druhé album Ritual vydané letos v lednu se může pochlubit epičtějším soundem a větším než malým množstvím syntezátorů. O produkci se postaral Alan Moulder, který se v devadesátých letech proslavil jako spolupracovník Smashing Pumpkins nebo Depeche Mode. Kritikou poměrně rozpačitě přijaté album bodovalo na třetím místě britského žebříčku a podívalo se do Top 10 v Německu nebo Dánsku.
White Lies nejsou v Čechách neznámí. Po předloňské premiéře na táborském Planet festivalu uhranuli letos v březnu Lucerna Music Bar. „Je to super, že se můžeme do Čech zase vrátit," říká zpěvák a kytarista Harry McVeigh a dodává: „Lidi alespoň můžou srovnávat, jak naše kapela roste."
White Lies začali původně pod jménem Fear of Flying a styl kapely v dobových recenzích novináři charakterizovali jako "taneční indie rock". Po pár letech jste se to rozhodli zabalit a začít od nuly jako White Lies s podstatně temnějším zvukem. Proč ta drastická změna?
Důvod je jasný - dospěli jsme jako lidé i jako kapela. Když jsme začali jako Fear of Flying, byli
jsme hodně mladí. Bylo nám třináct nebo čtrnáct let a o pár let později jsme se změnili natolik, že jsme měli našeho původního zvuku po krk. Naučili jsme se hodně o tom, jak se píšou písničky a naposlouchali jsme kupu muziky. Náš styl se začal proměňovat a nám došlo, že bude lepší
začít pod novým jménem.
V Británii vás novináři zařazují mezi kapely navazující na post-punk a vy sami se hodně odkazujete na Talking Heads, kteří patří do stejné doby. Čím to je, že spousta kapel dnes čerpá inspiraci právě z této doby?
V naší hudbě je toho mnohem víc než jen post-punk, ale je pravda, že tahle éra je pro nás klíčová. Je to asi logické, když si vezmeš, že většina nejuznávanějších kapel v historii rocku pochází právě z Británie a z tohoto období. Pro kapely z Británie je to prostě součást národního dědictví a na kapely jako Joy Division nebo PiL narážíš, ať se vrtneš kamkoliv. Nemůžeš od toho utéct.
White Lies v začátku obrovským způsobem pomohla anketa BBC Sound Of..., v níž jste se umístili na druhém místě. Myslíš, že podobné "věštící" ankety mají smysl? A pomohl vám nakonec ten humbuk kolem BBC Sound Of, nebo naopak uškodil?
Určitě nám to pomohlo. O White Lies se dozvěděla spousta lidí a nabrali jsme hodně nových fanoušků. Speciálně tato anketa BBC je sestavena na základě hlasů odborníků z hudebního průmyslu a novinářů, kteří sledují nové kapely. I proto se obvykle ve svých předpovědích trefí. Spousta lidí, na které anketa upozornila, jsou dneska obrovské hvězdy - Adele, Florence and the Machine nebo třeba Jessie J z loňského roku.
Po úspěchu vaší debutové desky jste strávili dva dlouhé roky na turné. Byla to pro vás náročná šňůra něco jako zkouška charakteru?
Nuž, koncertování patří k našemu povolání. S tím nic nenaděláš. Spousta kapel by asi měla s takhle intenzivním hraním problémy, ale my jsme hodně dobří kámoši a podobné věci nám nevadí. Známe se spoustu let a skvěle spolu vycházíme. Nevadí nám, že jsme pořád spolu. Máš ale pravdu, že je to nekonečný proces. V lednu jsme měli dva týdny volna a pak jsme zase naskočili do plného provozu. Teď je před námi léto a festivaly, na které se vždycky těšíme.
Během těch tří let jste předskakovali Muse a Coldplay na stadionu ve Wembley. Jaký to byl zážitek stát před takovým obrovským davem lidí?
Bylo to fantastické. Těžko se to popisuje. Stadion ve Wembley je další věc, která je velmi úzce spojená s dějinami britské hudby a má určitý mytický nádech. Když se podíváš na všechny ty lidi před sebou, je to něco nepopsatelného. Teď náš čeká něco podobného, protože budeme předskakovat Kings of Leon.
Cítíš před velkými koncerty nervozitu?
No jasně. Když nad tím přemýšlíš, tak je to vlastně zároveň docela děsivý zážitek. Třeba ve Wembley jsme hráli třikrát a pokaždé to bylo stejné; stěží jsme na pódium došli, jak se nám podlamovaly kolena. Ale nervy jsou pozitivní věc, dostane tě to do správné nálady. Jakmile nervozita opadne, cítíš se, jako kdybys mohl létat.
Nová deska Ritual zní trochu jinak než váš debut. Byla to práce producenta nebo jste se sami chtěli vydat jinou cestou?
Producent nám pomohl některé věci dotáhnout do konce, ale vize byla naše. My jsme kapela, která se snaží zkoušet pořád něco nového, chceme aby každé album bylo trochu jiné. Jinak to ani nemá smysl, byla by to nuda pro nás i pro fanoušky. Zase jsme o něco dospělejší a zase se trochu změnil náš vkus. Zkusili jsme víc využívat elektronické zvuky, použili jsme trochu jiné postupy při psaní písniček. Měli jsme svobodu a chtěli jsme ji plně využít.
Nové album mi přijde velmi ambiciózní, má mohutný zvuk s bezmála stadiónovými atributy...
Je to jedna z cest, kterou se chceme vydat. Na konec letošního roku máme naplánovaný koncert ve Wembley Aréně, což není ten obrovský fotbalový stadión, ale menší plocha ve stejném areálu. Pořád je to ale stadión, navíc v místech, kde jsme vyrůstali. Hodně se těším, bude to pro nás něco nového, protože budeme poprvé hrát na podobně velkém místě jako hlavní hvězdy. Bude to pro nás test, jestli to ustojíme.
Hrajete radši kluby, nebo větší prostory?
Kluby máme samozřejmě taky rádi. Každé místo má svoje zvláštní kouzlo, strašně se nám například líbilo místo, kde jsme hráli letos na jaře v Praze. Pro kapelu jsou menší prostory zkouška toho, jestli je jejich hudba dost dobrá - musíš se obejít bez show a světel; fanoušci jsou tak blízko, že cítíš, jestli se jim to líbí nebo ne.
Portál Pitchfork nedávno zveřejnil na album Ritual recenzi, která nebyla zrovna lichotivá. Zajímáš se o to, jak novináři hodnotí vaše desky?
Recenze moc nečtu. Každý má právo na svůj názor - i Pitchfork. Všechno je relativní, když si třeba uvědomíš, že naši desku mohl dostat na recenzi nějaký jiný redaktor a my bychom z toho vzešli mnohem pozitivněji. Nezabýváme se tím, muziku děláme hlavně pro sebe, a když se líbí nám, na ničem jiným nezáleží. Lidi chodí na koncerty a kupují desky, víc nepotřebuju vědět. Takhle by měly přemýšlet všechny kapely.
