"Pro lidi je pohodlné si říct, že jen tak blbnu se slovíčky. Rozhodl jsem se tedy, že se to pokusím vysvětlit, i když je to pro mě malinko trapné. Asi jako vysvětlovat vtip," pouští se do rozhovoru Nebřenský. "Styděl bych se lidi obtěžovat banalitami. Každá z písní na desce má tedy za sebou životní příběh nebo pozorování," pokračuje.
Vltavu založil v roce 1986, po odchodu z novovlnného uskupení Krásné nové stroje. Mezi roky 2003 a 2010 se ale jeho nová formace odmlčela. "Chtělo se po mně, abych byl někdo jiný," komentuje tlak tehdejšího vydavatele, aby psal hity pro rádia. "Rád bych i vyhověl, proč bych se bránil vyšším příjmům, ale nedovedu to takhle konstruovat."
Podcast s Robertem Nebřenským si můžete poslechnout zde:
Nesouhlasí ani s tím, že by poznávací znak Vltavy - filigránsky zkomponovanou a suverénně zahranou hudbu, která si po svém bere z Beatles, rocku, reggae i swingu - měl už v 80. letech nějak promyšlený. "Potkal jsem někdy tenkrát v metru Vladimíra Hanzela, hudebního publicistu a blízkého spolupracovníka Václava Havla. Ptal se mě, co budeme hrát. Odpověděl jsem, že něco jako Led Zeppelin, ale melodičtější. Neměl jsem prostě vůbec tušení."
Platí ovšem, že v Česku nyní asi nepůsobí jiný rocker, který by chtěl "jako potůček si z kopců téct a jako vlčí mák si v žitě kvést" nebo který v lese vidí "stráně šedé pobledlé a na nich z bedel pléd". Jinými slovy: málokdo si v tuzemském rocku s texty hraje tak jako Nebřenský.
"Vůbec tu není možné mluvit o spontaneitě. Potřebuju text vždy dopilovat, aby každé slovo mělo svoji váhu, aby místo něj nemohlo být jiné slovo na světě," vysvětluje své "blbnutí se slovíčky". Ucho posluchače zvyklého na instantní rádiovou tvorbu si tak u Vltavy musí poradit s kontrastem lehkonohé rockové hudby a veršů, jež se zabývají opuštěností i smrtí. Jako to na novém albu dělají songy Láska je věž letmá nebo Tati, haló, jež jsou na přání autora součástí tohoto podcastu.
"Písnička Tati, haló je pro mě malým vítězstvím nad životní záležitostí, která pro mě byla těžká. Po dobu svého zrání jsem se s nepřítomností otce smiřoval. Chyběl mi jeho vzor, což mělo velký dopad na mé porozumění, jak se má chovat muž. Musel jsem si to snovat podle starších kamarádů a tchánů. Když jsem chodil s holkou, měl jsem kolikrát radši jejího tátu, tahal jsem z něj pocit svého vlastního otce, kterého jsem hledal. Ve zralém věku se mi podařilo, že písnička v sobě nemá bolest, nemá zranění," konstatuje Nebřenský.
Vítejte u podcastu Na dotek. K poslechu na platformách: Soundcloud, Spreaker, Spotify, Google Podcasty a Apple Podcasty.
